Senioři, kteří investovali za komančů do téhle věci, si dnes mnou ruce. Tenkrát za 20 tisíc, dnes za 20 milionů
Uniknout z šedi panelákových sídlišť velkých měst do oázy klidu, mít pro sebe alespoň kousek přírody a večer si udělat buřty nad ohněm a poslouchat klid lesa. Pro generace Čechoslováků byl víkendový únik na venkov něco jako malý rituál.
Kdo tehdy stavěl, boural, přistavoval nebo jen kupovat, ten dnes často vlastní nemovitost, kterou mu kdekdo závidí, a to nejen kvůli finanční hodnotě. Ač se to nezdá, právě chataření je jedním z nejtypičtějších fenoménů druhé poloviny 20. století a jeho síla přežívá dodnes.
Když se řekne chalupaření, většině lidí se vybaví 70. a 80. léta, doba, kdy měl nebo chtěl mít chatu skoro každý. Tenhle trend ale nezačal z ničeho. Už za první republiky si trampové začali stavět skromné příbytky do kterých se večer uchylovali po celodenních výletech. Opravovali ruiny, spali pod igelitem a cítili svobodu, kterou panelák nenabízel. Skutečný vrchol ale přišel až s 60. a hlavně 70. lety, kdy se stal únik na vesnici téměř nutností.
Cesta do Jugoslávie byla považovaná skoro za exotiku
Důvod byl prostý, lidé nemohli téměř nikam jinam, a tak využívali krásy a možnosti vlastní země. Cestování do zahraničí bylo omezené a silně kontrolované. Většina obyvatel mohla na zahraniční dovolenou zapomenout, protože i do socialistických zemí se nejezdilo bez povolení a výjezdní doložky. Dovolená v Bulharsku nebyla samozřejmost a cesta do Jugoslávie byla považovaná skoro za exotiku. Chalupa byla dostupná, jak ekonomicky, tak fyzicky a dalo se do ní investovat v rámci tehdejších možností. A když byl zaveden pětidenní pracovní týden a v pátek se končilo ve dvě, ve tři hodiny odpoledne, boom chalupaření byl na světě.
Oáza klidu a odpočinku
Stavět chatu sice nebylo snadné, ale ne nemožné. Lidé získávali pozemky nebo ruiny starých objektů po odsunu Němců, od obcí, JZD nebo ROH. Mnohdy šlo o pronájmy za symbolickou cenu, někdy rovnou o koupi. Dřevo se sehnalo, cihly přivezl známý a okna byla z bouračky a stavělo se skoro improvizovaně. Ceny při koupi byly také překvapivě nízké. Dřevěná montovaná chatka se dala pořídit za tři průměrné platy té doby, tedy asi 10 až 20 000 Kčs. Staré vesnické chalupy se kupovaly od stárnoucích obyvatel, někdy za cenu ojetého auta, případně se dědily po prababičkách. A na rozdíl od dnešní doby si tak mohla chatu dovolit i rodina se dvěma dětmi a Škodovkou v garáži. Bez hypotéky, bez developerů a bez realitního makléře.
Kdo ji má dnes, vyhrál
Co bylo tenkrát dostupné a běžné, má dnes cenu menšího bytu v Praze. Kdo tehdy koupil chalupu za pár tisíc, má dnes zlatý důl. Obzvlášť to platí v okolí větších měst nebo v atraktivních oblastech kolem Prahy jako je Kokořínsko nebo Český ráj se běžně prodávají za tři až dvacet milionů korun. I polorozpadlé chatky, kam vede jen lesní cesta, se prodávají za statisíce. Chalupy se staly skvělou investicí a podnikatelským záměrem – vždyť i ti, kdo v dnešní době na chatu nemají čas jezdit, pronajímají a mohou vydělat slušný balík.
Fenomén, který neskončí
I když se hranice po revoluci otevřely a možností cestovat a objevovat dnes máme obrovské množství, fenomén chalupaření nezanikl. Právě naopak, v dnešní době podobně jako za normalizace lidé stejně tíhnou k možnosti alespoň víkendového úniku před realitou a například pandemie covidu-19 ještě upevnila zájem o vlastní kousek přírody. Lidé si najednou uvědomili, jak cenné je mít místo, kam můžete odjet, když se svět zavře. A mladší generace začínají objevovat kouzlo starých vesnických obydlí po babičce. Zjišťují, že sekera, kafe na zápraží a ticho v lese mají obrovskou hodnotu a že chvíle klidu, kdy člověk může uniknout jsou ty nejvzácnější. Chalupaření je prostě geniální způsob, jak se cítit svobodný a nabízí možnost, jak alespoň na chvilku vypnout okolní svět. A i když nebyla její hodnota za socialismu velká, tehdy i dnes je v rámci pocitu svobody nevyčíslitelná.
Zdroje: www.idnes.cz, www.idnes.cz, www.lifee.cz
