Takhle chutnaly obědy před rokem 1989. To, co tehdy vznikalo v kuchyni, by dnešní děti nejedly ani omylem

S novým politickým a ekonomickým systémem se u nás po sametové revoluci změnilo – kromě jiného – i stravování. Lidé měli najednou možnost vycestovat do světa a přesvědčit se na vlastní oči, co se konzumuje v jiných částech planety. Viděli, ochutnali a mnoho prospěšných potravin převzali. Odlehčili svůj jídelníček a rozšířili ho o velkou dávku zeleniny.

Způsob a styl stravování v období komunistického režimu nebyl v Československu jen otázkou chuti či tradice, ale zejména nutnosti. V té době rozhodovala centrálně řízená ekonomika nejen o tom, co se bude vyrábět, ale i o tom, co bude v obchodech na pultě… A domácnosti se musely této nabídce přizpůsobit.

Vaření za socialismu – prostor pro improvizaci

Československá kuchyně bývala často místem pro improvizování a někdy to v ní vypadalo jako v pokusné laboratoři. Uvařit skvělý nedělní oběd byl občas nadlidský výkon. Některé suroviny nebyly dostupné, nebyl dostatek masa ani zeleniny. V masnách stávaly dlouhé fronty a na většinu zbyl stejně jenom bůček. Ti, kteří měli co nabídnout na oplátku, mívali svůj pěkný kus masa pod pultem. A běžná populace si některých, zejména minutkových druhů masa moc neužila.

Vzpomínám na období v roce 1976, kdy vůbec nebylo hovězí ani vepřové k sehnání a několik měsíců jsme jedli pouze kuřata a vnitřnosti. Byla jsem sice ještě dítě, ale tato vzpomínka mi zůstala. A proč to tak bylo? Nejspíš jsme neměli ty správné známosti.

Ovoce a zelenina

Tuzemská zelenina a ovoce – sice v omezené míře – ale přece jen k dispozici byly, ale dovozový sortiment? Ten jsme si mohli dopřát většinou jen v období Vánoc. V průběhu roku se na trhu objevily exotické druhy ovoce a zeleniny jen zcela výjimečně a stejně se většinou rozprodaly jako podpultovky. Jóó, řezníci a zelináři byli tehdy velcí páni…  A tak se vařilo z toho, co bylo k dispozici.

A vytvořit několikrát týdně pokrm z bůčku, aby byl chutný a lišil se od toho předchozího, byl nadlidský úkol. Na venkově to bylo trochu lepší, protože tam se chovala domácí zvířata a záhony na zahradě byly plné zeleniny. Ale ve městě? Tam běžela bába po chodníku a volala na ostatní: „Zrovna přivezly brambory!“

Společné a veřejné stravování

Na tradiční kuchyni jako je vepřo knedlo zelo a řízky s bramborovým salátem nedopustili Češi tehdy a nedají na ně dopustit ani dnes. Ale základem tehdejšího jídelníčku byly jak ve školách, tak ve veřejných jídelnách i doma těžké zahuštěné omáčky. Doma byly nejspíš zdravější, ale ve školním a veřejném stravování to byly takzvané omáčky UHO – univerzální hnědá omáčka. Chuť to nemělo, barva byla skutečně hnědá podle připálené jíšky, ale bylo toho hodně.

UHO omáčka se ve společném stravování vařila desítky let. A k tomu vařené a dušené maso a plný talíř knedlíků. Plátky masa byly velmi tenké a skoro vždycky tuhé. Při krájení tenkých plátků by se měkké maso rozpadalo, a při tlustších plátcích by kuchařky nic neušetřili pro sebe. Na druhé straně – potraviny byly méně zasažené chemií, než je tomu dnes. A ještě něco: téměř ke každému jídlu byl kompot, což pro nás jako děti bylo příjemné.

Fronty i na chodníku a podpultovky

Fronty u obchodů, podpultové zboží a doslova výměnný obchod mezi známými se staly běžnou realitou. Za totality bylo slovo „známosti“ možná jedno z nejpoužívanějších.  Kdo známosti neměl, jako by stál na okraji společnosti. Řezník schoval minutkové maso pod pult úřednici z národního výboru a ta mu zařídila kladné vyřízení stavebního povolení. Za pravidelnou dodávku exotického ovoce a zeleniny získal zelinář v prodejně automobilů lepší místo v pořadníku. A tak to šlo stále dokola. Nakonec možná měli nějaké známosti všichni. Nevím…

Těžké a syté pokrmy byly často nutností

Základem jídelníčku byly často sacharidy, tedy hlavně mouka, brambory, těstoviny, rýže. A mleté maso. Z těchto surovin vznikala většinou těžká a sytá jídla. Takové pokrmy nebyly drahé a zasytily celou rodinu. V domácnostech se vařilo podle sezonních možností, z lokálně dostupných surovin. Používaly se recepty, které se předávaly z generace na generaci.  Tehdy se hodně konzervovalo a zavařovalo – tato domácí výroba nahrazovala nedostatek některých potravin v obchodech.

Ve společném a veřejném stravování se vařilo podle představy, jak má správné socialistické jídlo vypadat. Na zdravou stránku stravy se tehdy příliš nehledělo. Výživový model byl postaven hlavně na energetické hodnotě, a už méně na nutričním vyvážení. Důležité bylo, aby jídlo zasytilo. A to vedlo k přípravě těžkých, moukou zahuštěných polévek a omáček či smažených karbanátků, které byly rovněž plné mouky. Tedy doma; ve veřejném stravování si nebyl nikdo jistý, čím je kvalitní maso nahrazováno…

Kreativita v kuchyni

Na druhé straně však právě tato doba vyžadovala obdivuhodnou vynalézavost. Hospodyňky vymýšlely recepty z toho, co bylo zrovna k dispozici. K obědu se připravovala mletá masa na různý způsob, vyráběly se domácí pomazánky z taveného sýra, paštiky z podřadnějších druhů masa. Nutno podotknout, že tehdejší kuchařky byly mimořádně šikovné. A vznikala jim pod rukama dost chutná jídla. Mnohá jsme přímo milovali, i když dnes už bychom možná některé z tehdejších pokrmů do úst nevzali. Tak nějak se jedlo ve stínu rudého praporu…

Zdroje: Receptovník, Kupi, E15