Dlouhých 10 let rozesmívala celé Československo po boku Kaisera a Lábuse. Pak přišla nemoc, kterou nikdo nečekal

Jiří Lábus a Oldřich Kaiser: legendární dvojice, jejíž humor spojoval celé Československo. Možná si však dnes jen málokdo vzpomene na ženu po jejich boku: dodávala společným estrádám zcela originální ženský rozměr, absurdní humor a přirozenost až „naturálnost“. Nezaměnitelná, naprosto svébytná „Jaruš“.

Kulisy televizního světa jí otevřely dveře do srdcí tehdejších diváků i milovníků lahůdek z televizních archivů. Zákulisí jejího života jí však připravilo velmi bolestné zkoušky.

Neodolatelná

Jaroslava Hanušová zářila v populárním pořadu Možná přijde i kouzelník, kde například k velké potěše diváků často parodovala hity typu „Čau, lásko“ nebo „A ty se ptáš, co já“.
Její neodolatelný, zdánlivě jednoduchý projev, typický hlas a neokázalá komika z ní udělaly ideální doplněk dua, které ovládlo obrazovky.

Publikum si ji pamatuje jako poměrně málomluvnou, statickou, udivenou, a přitom výraznou postavu, která dokázala rozesmát i jedinou větou. Klid a ženský nadhled Jaroslavy Hanušové držely „pánskou show“ dvou vynikajících komiků v harmonii, kterou si diváci zamilovali. Herečka zde působila jako protipól, který udržoval humor v rovnováze mezi bláznivostí a lidskostí.

Ležérní cesta na obrazovku

Jaroslava Hanušová se narodila 25. února 1949 v Praze. Už od dětství měla vztah k divadlu, hrála v literárně-dramatickém kroužku. Přesto po maturitě nastoupila na právnickou fakultu. Po třech letech studium přerušila a začala pracovat jako učitelka v mateřské škole.

Až v osmdesátých letech, na pozvání kamaráda z mládí Jiřího Lábuse, se objevila v televizní estrádě. A teprve v devadesátých letech ji čekaly i filmové a televizní role, a to žánrově velmi pestré: například v komediích Slunce, seno, erotika nebo v psychologickém dramatu Requiem pro panenku, kde vytvořila drsný obraz sadistické vychovatelky.

Ve světě seriálů se objevila v projektech jako Život na zámku, Náměstíčko, Josef a Ly či Kde padají hvězdy. Na divadelních prknech hrála v Činoherním klubu i v zájezdových komediích. Nikdy nechtěla být hvězdou, ale svou přirozeností si diváky získávala i bez této snahy. Zcela přirozeně.

Legendární trojka

V televizní trojici byla Jaroslava Hanušová jakýmsi „třetím pilířem“ mezi Lábusem a Kaiserem. Zatímco oni energicky vytvářeli zkratky, recese a gagy, ona jim často dodávala jemnější tón: stačilo změnit podtón slova, lehce se ironicky pousmát – a scéna získala ještě vyšší grády a také hloubku.

Jiří Lábus ve vzpomínce na svou kolegyni a kamarádku v pořadu Českého rozhlasu s dojetím uvedl: „Jaruš byla čistý člověk, srdcařka. Nikdy se nechtěla předvádět, ale když přišla na scénu, rozsvítila ji.“ A dodal: „Měla dar nehrát. To je to největší umění: být sám sebou – a přitom bavit celé Československo.“

Kaiser, Lábus, Hanušová: jejich dialogy nebyly jen zdrojem zábavy, fungovaly i jako malé společenské zrcadlo. A mnozí pamětníci mají za to, že bez Jaroslavy by to nebylo ono. O tomtéž svědčí i reprízy „Kouzelníka“, které mohou leckterého mladšího diváka až nečekaně uchvátit svým moderním, nadčasovým humorem.

Když reflektory zhasly

Jaroslava Hanušová dokázala na jevišti a před kamerou jako mávnutím proutku vyčarovat skvělou náladu. Slzy od smíchu, které si díky ní užíval televizní divák, se však postupem času v jejím osobním životě stále častěji měnily v slzy bolesti.

Z herečky se čím dál více stávala pouhá stínová verze sebe sama. Její manžel, televizní režisér Jaroslav Hanuš, od ní odešel v době, kdy se rodina potýkala s vnitřními krizemi. Podle přátel jí tím osud zasadil natolik hlubokou ránu, že ji nezvládla. Začala propadat alkoholu, přestala o sebe dbát…

Záhy jí začalo zdraví vypovídat službu. Trpěla těžkou cukrovkou a zanedbání léčby vedlo k tragickým následkům. V říjnu 2013 jí lékaři amputovali jednu nohu, v prosinci téhož roku i druhou.

Jaroslava Hanušová zůstala upoutána na invalidní vozík. Přesto si zachovala smysl pro humor: „Život se mění, ale humor mě neopustil,“ uvedla v jednom z posledních rozhovorů. A s odzbrojující lehkostí dodala: „Nohy mi nechybí. Jen se mi stýská po tanci.“

Kolegové i přátelé se snažili pomáhat: pořádali sbírky, dražby, posílali příspěvky na vozík či léky. Jiří Lábus o kamarádce Jaruš tehdy prohlásil: „Zůstala sama. Ale nikdy jsem ji neslyšel si stěžovat. Smála se, i když to bolelo.“

Její úsměv se stal tichým vzdorem proti osudu. Tam, kde by jiní ztráceli naději, ona ještě dokázala žertovat. Nic jiného ostatně nebylo možné…

Nenahraditelná

Dne 20. února 2016 herečka zkolabovala a byla přivezena do Vinohradské nemocnice. O dva dny později zemřela. Dva roky po amputaci nohou, těsně před svými sedmašedesátými narozeninami. Podle lékařů jí selhal celý organismus.

Dnes je pro mnohé diváky mladé generace „Jaruš z Kouzelníka“ jen jméno z dávné televize. Jaroslava Hanušová byla však mnohem víc než číslo v estrádě. Mimořádná komička podobného talentu – s obličejem hodné tety, darem dokonalého minimalismu, přesnosti a čistého humoru – se u nás od té doby neobjevila. Paradoxně možná proto, že se Jaroslava Hanušová vůbec nesnažila o dokonalost ani estetičnost. Ponořila se prostě do situace a jednala v ní upřímně.

Jako by vůbec nehrála. A přitom, když dohrála, jako by se zhaslo. Definitivně s její smrtí. O to důležitější je vzpomínka na ni: nejen jako na postavu z dávného pořadu, ale jako na komičku, která neměla ve své branži obdobu a která ze zpětného pohledu představuje jeden z pilířů vývoje české televizní zábavy i filmového herectví. A která si zaslouží, abychom si ji připomínali i srdcem.

Zdroje: irozhlas.cz, dvojka.rozhlas.cz, fdb.cz