Tuto pohádku miluje celá republika, od batolat po důchodce. Kdybyste věděli, jaká hrůza se stala při natáčení, už si ji nepustíte

Zimní pohádka, bez které si Vánoce neumí představit ani ti největší Grinchové. Přes padesát let stará klasika, která dodnes dojímá malé i velké. Jenže za tou nádhernou atmosférou a nezapomenutelnou hudbou se skrývá i jedna tragická událost. Během natáčení se totiž stalo něco, co málem celý projekt pohřbilo. 

Nejkrásnější zimní pohádka všech dob původně vlastně vůbec zimní být neměla. Původně se měl celý film točit uprostřed léta, mezi bujarými zelenými stromy a zurčícími potůčky. Jenže roku 1972 přišla nečekaná nabídka z východního Německa. Tamní filmová společnost DEFA nabídla osmistovku volných lidí na zimní měsíce, stejně jako za zmínku stojící rozpočet.

Václav Vorlíček tak nakonec odmítl čekat na léto a rozhodl se celou pohádku přesunout do úplně jiného ročního období. Při vymýšlení zimních detailů se inspiroval slavným obrazem „Zima“ od vlámského malíře Pietera Brueghela. Jenže co je na papíře krásné, v praxi přineslo pořádné potíže. 

Natáčení provázely technické komplikace

Kromě těch se filmaři potýkali s nedostatkem sněhu. Když příroda nespolupracovala, museli filmaři improvizovat. Sníh nahrazovala směs rozemletých rybích kostí z konzerváren. Ta však strašně zapáchala a do dalšího dne se rozložila. Později používali rozemletý polystyren, jehož kuličky se pak prý válely po okolních trávnících ještě roky po natáčení.

Těhotná herečka a nováček z konzervatoře

Najít ideální Popelku bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Po celém Československu probíhaly rozsáhlé konkurzy. Roli měla původně dostat blondýnka Jana Preissová, jenže v rozhodující chvíli přišla s překvapením, a to že je těhotná.

Nakonec někdo ze štábu zavzpomínal na mladou herečku, která hrála ve filmu Babička. A Libuše Šafránková roli přijala bez váhání. Měla štěstí, že uměla od malička jezdit na koni, takže nepotřebovala žádný speciální výcvik. Ve zpěvu ji ale musela zastoupit Jitka Molavcová. 

Pavel Trávníček byl úplný nováček. Kamerové zkoušky absolvoval poprvé v životě a přesto dokázal přesvědčit režiséra natolik, že získal roli prince. Pomohlo mu i to, že svým vzhledem připomínal tehdejší hvězdu Alaina Delona. Jenže s jedním háčkem, jeho moravský přízvuk byl tak výrazný, že ho musel nadabovat Petr Svojtka.

Nebezpečí číhalo všude

Venkovní scény se natáčely v podmínkách, které by dnes zdravotníci nejspíš zakázali. Na Šumavě zapadl kůň s Pavlem Trávníčkem po uši do sněhové závěje. A štáb musel princi a Popelce v hlubokém sněhu prošlapávat cestičky. 

Do zasnežených hor dokázal vjet jedině vojenský transportér. Vozil štábu jedinou teplou věc za celý den, a to cisternu horkého čaje. Vojáci ho nalévali do plastových pohárků, které se od tepla rozpouštěly, takže si herci „zavoskovali žaludky “ tak důkladně, že prý vůbec neměli hlad.

Pavel Trávníček musel kvůli silnému větru scénu útěku ze zámku opakovat padesátkrát. A Vladimír Menšík zápasil v té době s alkoholismem, což natáčení rozhodně neusnadňovalo.

Nejhorší den natáčení

Během náročné jízdní scény se stal ten nejtragičtější incident, který mohl celý projekt zničit. Pro film bylo zapotřebí hned několika koní, kvůli slintavce a kulhavce se totiž nemohli převážet přes hranice. Hlavní roli si tak střídali celkem tři Juráškové: dva čeští a jeden německý jménem Bonek. 

Během jedné ze složitých scén se Popelčin věrný Jurášek vážně zranil. Ačkoliv Libuše Šafránková ze všech sil bojovala o jeho záchranu, zranění nohy bylo natolik vážné, že zvíře nakonec museli utratit. Šafránková, která ke zvířatům chovala hluboký vztah, si tuhle vzpomínku nesla celý život. 

I přes všechny problémy a smutné chvíle se nakonec narodil skvost. Pohádka Tři oříšky pro Popelku dobyla nejen česká srdce, ale zabodovala i za hranicemi. Například v Norsku ji na Štědrý večer sleduje každý pátý obyvatel.