Jestli jste ho kdysi měli v obýváku, vaše rodina byla někdo. Dnes by z toho návštěva omdlela hned ve dveřích

Stačilo projít vchodem typického paneláku devadesátých let a nahlédnout do prvního obýváku. Byla to doba, kdy se každý byt snažil mít něco, čím se odlišil od ostatních. V koutě se blyštěly obývací stěny, na zemi se rozprostíral tlustý koberec a barevná sedací souprava lákala k posezení. Jenže opravdový střed pozornosti byl jinde. Tam, kde se nedalo přehlédnout něco, co působilo trochu přehnaně, ale právě proto neodolatelně. Avšak dnes by návštěva při jediném pohledu omdlela ještě ve dveřích.

Ten, kdo měl doma takový kus, si nemusel pořizovat ani nejmodernější barevnou televizi. Stačilo jediné výrazné gesto, které ukazovalo styl, sebevědomí a možná i kousek recese. Byl to doplněk, který přinesl do místnosti hřejivost a hravost, ale zároveň budil respekt. V době, kdy se domácnosti podobaly jedna druhé jako vejce vejci, působil jako malý zázrak individuality. Odvážný, trochu komický, ale nezapomenutelný.

Král domácího pohodlí

Byl měkký, huňatý, obrovský a často zabíral polovinu gauče. Plyšový medvěd v životní velikosti. Symbol přepychu i sentimentu. V mnoha domácnostech stál v rohu obýváku nebo na posteli, jako tichý strážce rodinné pohody. Děti ho milovaly, dospělí ho brali s nadhledem a návštěvy ho nikdy nepřehlédly. Mít doma takového obra znamenalo, že jste nešetřili na detailech. Že jste uměli žít naplno, a že jste měli smysl pro radost a trochu nadsázky.

Někdo ho dostal jako dárek z pouti, jiný z obchodu s dárkovým zbožím, a nejšťastnější z těch, kdo měli známého v Německu, si přivezli plyšáka, který sahal až ke stropu. Nešlo jen o hračku. Byl to statusový symbol. V době, kdy se shánělo všechno od toaletního papíru po barevné záclony, byl takový medvěd známkou jistého „úspěchu“. Ať už jste ho posadili na sedačku nebo mu věnovali vlastní křeslo, vždycky působil dojmem, že domov má duši.

Fenomén, který se zapsal do paměti

Pro mnoho dětí devadesátých let byl právě tenhle medvěd první „opravdovou“ hračkou, kterou si mohly vzít do náruče a zmizet v jejím měkkém objetí. Měl oči z lesklého plastu, často trochu šejdrem, čumák z tvrdé gumy a srst, která po letech ztratila svůj původní lesk. Ale přesto zůstával součástí rodiny. Seděl na posteli při dětských nemocech, poslouchal hádky rodičů, byl u prvních domácích oslav i u přestavby bytu. Každý šev měl svou historii, každý záhyb znal pach domova.

A když děti vyrostly, často zůstal. Přesunutý do kouta, zaprášený, ale stále tam. Jako připomínka doby, kdy bylo všechno jednodušší. Možná proto se na starých fotografiích z rodinných alb objevuje častěji než některé příbuzné tváře. Stal se svědkem času, nepsanou ikonou obývákové estetiky minulého století.

Z hrdého symbolu na půdu vzpomínek

Dnes už se podobní medvědi hledají těžko. Pokud je někde zahlédnete, pak spíše v bazarových koutech, kam je lidé odvážejí při generálním úklidu nebo stěhování. Většina kupujících se na ně pousměje, vzpomene si na dětství a jde dál. Nikdo už nepotřebuje plyšového obra, který by hlídal obývák. Minimalismus a praktičnost vytlačily sentiment i přepych měkkých tvarů.

A přesto, když se někde objeví, třeba v inzerátu nebo na půdě po babičce, vyvolá úsměv. Stačí jeden pohled na ty velké tlapy a hned se člověku vybaví vůně dávných let, pohovky s potahem z mikroplyše a nedělní pohádky. Doba se změnila, ale emoce zůstaly.

Je to předmět, který v sobě nese nejen sentiment, ale i kus tehdejšího životního stylu. Připomíná éru, kdy se věci nekupovaly pro praktičnost, ale pro radost. A právě to je možná důvod, proč si ho mnozí dodnes schovávají. Ne proto, že by se hodil do interiéru, ale proto, že dokáže vrátit čas.

Ať už se k nám dostal odkudkoliv, byl to prostě kus, který budil pozornost. A právě proto platilo: kdo měl tohle v obýváku, nemusel mít ani barevnou televizi. Respekt měl stejně.