Chocholoušek by měl pré: Tenhle československý film by cizinci poslali do blázince. My ho milujeme

Hořkosladký humor, ironie, ale i seriózní témata, která vyvolávají tísnivý pocit. Takové jsou české filmy. A tak je znají i v zahraničí. Ty, které měly to štěstí a byly za svou nespornou kvalitu oceněny, v sobě mají vážnost, nadhled i humor – vše v dokonalém balancu.

Jenže česká kinematografie má i svou bláznivou tvář, kde najdeme snímky, které nepodléhají žádným pravidlům a divák zůstane opařený v dokonalém úžasu z výstřednosti, kterou právě viděl. Podívejme se na klenot českého filmu, který miluje snad každý a který přivádí cizince do roztomilých rozpaků.

Parodie na typické detektivky

Do staré Prahy přijíždí slavný americký detektiv Nick Carter, aby objasnil sérii podivných zmizení. Nikomu není divné, že mluví plynule česky a hned po příjezdu je mu přidělen k ruce komisař Ledvina. Nick Carter se ocitá ve světě, kde nic nedává smysl, ale do kterého naprosto ladně zapadá a společně se svým asistentem navštěvuje pražské šenky a popíjí vyhlášené pivo. Když se konečně pustí do případu, zjistíme, že obětí je velký pes baronky Thunové, který zmizel za zvuku puštěného gramofonu ze zamčeného pokoje.

Postupně vydedukují, že viníkem je obrovská masožravá květina, která se za zvuku ukolébavky z gramofonu „probudí“ a sežere každého, kdo je zrovna po ruce. Při takovém popisu si jistě mnozí z nás představí hororovou scénu, kde krvelačná rostlina s dlouhými listy požírá za zděšeného řevu návštěvníky bytu. Kdo ale film Adéla ještě nevečeřela viděl, ví, že scéna působí groteskně a spíš diváka pobaví, než vystraší. Čím je ale film naprosto specifický je vážnost, se kterou i takovou bizarní scénu předkládá divákům a která nás na chvíli znejistí, jestli to náhodou tvůrci s tímhle snímkem nemysleli vážněji než jako parodii.

Proč ji milujeme?

Přestože detektiv samozřejmě nakonec celé záležitosti přijde na kloub a zatkne i hlavního všehoschopného záporáka, dějová zápletka není úplně hlavní důvod proč na tenhle film nedáme dopustit. My, Češi, máme specifický smysl pro humor a humornou ironii umíme ocenit snad ze všeho nejvíc. Film, který je trefnou parodií na všechny ty neohrožené detektivy, kteří jsou téměř neporazitelní a až přehnaně stylizované záporáky musíme proto zákonitě milovat. Když k tomu přičteme vizuální zážitek, kterým film nepochybně je, zpívání a odkazy na české reálie (a hlavně české pivo), máme o zábavu na 100 % postaráno. A pomyslnou třešničkou je to, že film má vynikající obsazení hereckými matadory jako byl Rudolf Hrušinský, Miloš Kopecký nebo Michal Dočolomanský.

Co na to cizinci?

Zahraniční recenze často popisují Adélu jako kuriozitu vhodnou pro Chocholouška. Někteří recenzenti oceňují výtvarný styl a výkony herců, ale jiní přiznávají, že netuší, o co tvůrcům šlo, kromě toho vytvořit ztřeštěný biják. Problém je částečně v kontextu – humor zde často vychází z domácích reálií a mentality, kterou cizinci prostě nemůžou dost dobře pochopit. Bez téhle znalosti se z filmu stává sbírka podivných výjevů. Přesto se snímek dočkal několika mezinárodních uvedení a zahraničního filmového ocenění.

Je to bláznivé, ale naše

Adéla ještě nevečeřela je víc než jen film, je to nezávislá, hravá, stylová a naprosto svobodná bláznovina, které nelze odolat. A možná to, že to zahraniční publikum neumí a nedokáže úplně ocenit není špatně. Je to důkaz toho, že jsou věci, které jsou pro tu naši českou společnost typické a specifický humor a ironie jsou jedny z nich. V neposlední řadě je to film, který se dá sledovat znovu a znovu – nejen pro příběh, ale i pro jednotlivé scény, hlášky, detaily a skryté vtípky. Je to prostě nestárnoucí kultovka, na které si každý najde to své.

Zdroje: fdb.cz, ceskatelevize.cz, filmovyprehled.cz