Kvíz: Myslíte si, že nejste staří? Pokud dáte víc než 5/10, mládí máte oficiálně za sebou

Časy se mění rychleji, než jsme schopní nebo ochotní si uvědomit a přiznat. To, co bylo před třiceti a více lety zcela běžné, dnes působí jako dávná historie. A nejen pro mladou generaci, ale i pro nás dříve narozené. Vždyť od těch dob se toho tolik změnilo, že už na období svého mládí zvolna zapomínáme. Paměť je totiž docela zvláštní: některé věci a situace si uchováváme stále živé, ale jiné se nám rozplynou jako pára nad hrncem.

A tak se i nám starším stává, že už si staré časy dokážeme přesně vybavit jen stěží. Třeba dobu, kdy televize měla jeden, nanejvýš dva kanály a o jejich přepínání se často doma vedly bitvy. Když běžel romantický film a sportovní přenos, některé ženy se raději uchýlily k žehlení, než by se se svým drahým přely.

Moderní doba nám staré časy překrývá

Novým časům jsme se dokázali my starší přizpůsobit. Už si neumíme představit život bez mobilních telefonů, bez internetu a možnosti být neustále propojeni s celým světem. A deset televizních stanic? To už je i pro nás naprostá samozřejmost. A to, co se odehrávalo před desítkami let, pomalu zapomínáme.

Jednak na tom má podíl samotný čas, který nám mozkové závity poněkud zaprášil a za druhé přítomnost začala překrývat doby minulé. Z hlediska každého jednotlivce jsou kupříkladu doby Československa dávnou minulostí, i když z hlediska lidstva je to prakticky nedávno. Jen si ještě kladu otázku: dokázali by se dnešní mladí lidé přizpůsobit časům našeho mládí tak, jako my jsme se přizpůsobili moderní době?

Za Československa se žilo jinak

Nyní nemám na mysli geopolitickou situaci, ale spíš pokrok, technologie, možnosti. Všechno bylo pomalejší, klidnější, skromnější. Někteří z nás dříve narozených říkají: „naše staré dobré časy“ a nemohou na ně zapomenout, i když politická situace nebyla zrovna růžová. Je to ale tím, že jsme byli mladí, zamilovaní, bezstarostní. A svět dospělých jsme nebrali tak vážně. Měli jsme spíš sny než starosti. A jak čas běží a vzpomínky blednou, tak si už pamatujeme spíš jen to hezké. Taková je lidská přirozenost.

Už jsme skoro zapomněli, jaké to bylo čekat ve frontě na maso, zdali na nás vůbec nějaké zbyde, anebo jak jsme si recepty zapisovaly do notýsku tužkou a posílali si pohlednice z dovolené a k Vánocům. Nebo jak se muselo čekat na telefonní budku a zamotané audiokazety jsme přetáčeli tužkou. A informace nabyté ve škole jsme si museli pamatovat, protože nebylo, kde je získat. Tak si pojďme na chvíli připomenout, jaké to tenkrát bylo.

Zdroje: CrashClub, Wikipedia, ČeskáTelevize