Kvůli této nemravné scéně chtěli zakázat slavnou českou pohádku. Kdo se pohoršuje, ať si dá studenou sprchu

Klasická česká pohádka, která patří k těm nejoblíbenějším. V roce 1956 se zrodil film, který měl nejen hvězdné obsazení a humor, který baví i dnes, ale i scénu, která se některým zdála příliš odvážná. Možná je to dobou, možná prostě jen někdo nemá rád takové scény, ale tahle klasika je skvělá právě díky všem scénám, které v ní jsou.

Podívejme se na to, jak pohádka přežila cenzuru a puritánství.

Klasika, která nestárne

Tuto pohádku natočil režisér Josef Mach podle stejnojmenné divadelní hry Jana Drdy. Filmovou premiéru lidé mohli vidět v roce 1957 v pražské Lucerně a od té doby se pravidelně vrací na obrazovky v období Vánoc. Pohádka je nadčasová hlavně díky humoru, slovním hříčkám a postavám, které odráží i dnešní dobu.

Ladovský svět ožil

Jedním z hlavních klenotů této pohádky je výtvarné zpracování. Josef Lada dal hlavním postavám nezaměnitelnou podobu, která definovala slovo „pohádka“. Jak popisuje Národní filmový archiv: „Lada je mezi výtvarníky snímku po boku Vladimíra Dvořáka a Františka Pavlíka. Výsledkem je stylizace, která je současně hravá i ikonická, kulisy, kostýmy a rekvizity jsou záměrně „papírové“, ale nikdy laciné.“

Hvězdné obsazení

V hlavních rolích se představily samé herecké hvězdy. Všichni znají Josefa Beka jako vysloužilého dragouna Martina Kabáta, Evu Klepáčovou coby nezdolnou Káču, nebo Alenu Vránovou jako umanutou princeznu Diperandu. Nesmíme zapomenout ani čertovské osazenstvo, jako Vladimír Ráž v roli Solferna, Ladislav Pešek jako Belzebub a František Filipovský jako Karborund.

Jak jistě tušíte, mluvíme o pohádce Hrátky s čertem. Nebyla to ale jen obyčejná pohádka. Dříve se na filmy chodilo do kina, žádná televize, takže co se týče návštěvnosti, patří tento klenot k nejnavštěvovanějším českým filmům v letech 1957–1987. V konkrétních číslech to bylo přibližně 4,6 milionu diváků. To je číslo, které dnes zní neuvěřitelně, protože existuje spoustu jiných možností, jak filmy zhlédnout, ale dokazuje to, že to byl kulturní poklad, který nebyl jen obyčejnou dětskou pohádkou.

Žádný nudný přepis

Jak jsme zmiňovali, film byl natočen podle divadelní předlohy Jana Drdy. Ta vznikla už během okupace a po válce byla jednou z nejhranějších her na divadelních prknech. Když se režisér filmu rozhodl tuto hru zfilmovat, nechtěl jen zkopírovat celou hru na plátno. Filmová podoba je propracované zpracování, které rozlišuje divadelní a filmové scény.

Filmový historik Aleš Merenus zdůrazňuje: „Hrátky s čertem patří ke kanonickým dílům českého dramatu druhé poloviny 20. století a jsou bezkonkurenčně nejúspěšnější divadelní hrou Jana Drdy.“

Právě proto vznikla filmová adaptace, která podtrhuje umění Josefa Lady v humorném kabátu.

Nezapomeňme ani na hudební složku. Hudba Jiřího Srnky skvěle podtrhuje podobu filmu. Samotné záběry jsou na tehdejší dobu velmi kvalitní. Žádné přeskakování kamery, nebo prapodivné zaměřování detailů. Díky tomu všemu má pohádka kouzelnou atmosféru a nadchne jak děti, tak i dospělé.

A co tedy tolik pohoršuje?

Podle některých je nevhodné, aby v pohádce pro děti byly jakékoli odvážné scény. Ve filmu Hrátky s čertem mluvíme konkrétně o scéně, kdy přichází poustevník Školastykus v podání Františka Smolíka. Ve chvíli, kdy se setkává s pekelnými nástrahami, zjeví se několik polonahých dívek, které ho svádějí. Přitom se nejedná o žádnou nevhodnou scénu, ale o znázornění pokušení jako hřích zasazené do Ladovských pohádkových kulis.

V padesátých letech byly filmy přísně kontrolovány. Produkce musela projít schvalováním a každá riskantní scéna byla pod drobnohledem. Konkrétně u filmu Hrátky s čertem se objevuje historka, že právě tato scéna s pokušením trochu znervózňovala cenzory, kteří se domlouvali na tom, jestli by nebylo vhodné scénu zkrátit. Nakonec se tak nestalo a pohádka šla do kin bez větších úprav a stala se obrovským hitem. Je to zvláštní že dříve taková scéna prošla extrémně přísným procesem schvalování a dnes se nad ní lidé pozastavují.

Pohádka, která táhne

Film je plný nadčasového humoru, někdy i dvojsmyslů, které přilákají i dospělé. I když pohádka není plná filmových triků a grafických úprav, právě její jednoduchost z ní dělá originál. Jen humor, Ladovy kulisy a komičnost, to je něco, co baví i dnes. Charaktery postav jsou vykresleny tak, že se s nimi lidé ztotožní i dnes. Takže natočeno v 50. letech neznamená nudné.

Martin Kabát není žádný pohádkový princ, který zachrání princeznu před nástrahami pekla. Je to obyčejný muž, který díky odvaze a selskému rozumu zvládne cokoli. Káča je trochu nesnesitelná, ale v tom nejlepším slova smyslu. Disperanda je humorně ztvárněná aristokracie, Sarka Farka obyčejný loupežník a peklo je spíše taková organizace s úředníky než ztělesněné zlo. Tyto obyčejné postavy ze života jsou také důvodem, proč se film líbí i dětem i dospělým.

Film žije i dnes

Dnes si můžete tuto klasickou pohádku pustit například na streamovacích platformách nebo v televizních reprízách v období Vánoc. A nemravná scéna? Rozhodně ne, právě naopak. Všechno co ve filmu najdete, je tam z nějakého důvodu a dělá to tuhle pohádku jedinečnou.

Zdroj: nfa.cz, filmovyprehled.cz, is.muni.cz