Lepkavá dekorace ze socíku, kterou měl doma každý. Dnes by ji hygienici poslali rovnou do karantény

Na první pohled šlo o něco, co mělo v domácnosti své pevné místo. Poznáte, o čem je řeč?

Leželo to na stole, úhledně srovnané a když někdo přišel na návštěvu, hned poznal, že tady se dbá na pořádek. Člověk s tím přišel do kontaktu denně, ale přesto se toho prakticky nemohl dotknout.

Když facky lítaly ve velkém

Každá domácnost má své malé generační tabu. Dnes se hádáme kvůli obrazovkám a sociálním sítím, tehdy stačilo, aby někdo odložil sklenici tam, kam neměl. Rodiče to brali jako osobní útok, babičky jako konec civilizace. Stačil jeden nepatrný pohyb a pohoda v místnosti se proměnila v napjaté vyčkávání. Všichni tušili, že se právě stalo něco, co se nemělo stát.

Na stole se lesklo něco, co mělo být dokonalou ochranou. Jenže místo elegance působil tenhle předmět spíš jako zkouška trpělivosti. V létě se pod ním tvořily malé kapsy tepla, které dělaly z rodinného oběda test odolnosti. V zimě se pod ním usazoval prach. Kdo ho chtěl otřít, ten riskoval drobnou katastrofu. Když jste jím hnuli, ozvalo se typické zapraskání a ve vzduchu lítaly nadávky. Zakončené tichem, které trvalo déle než samotný oběd.

Přesto tehdy dávalo smysl, mít ho v každé domácnosti. Část tohoto tajemného předmětu měla chránit krásu, zachovat bělost toho co bylo jím bylo chráněno a ještě umožnit člověku, aby se mohl kochat pohledem. Jenže realita byla jiná, i přes veškerou ochranu, se totiž na něm začaly objevovat drobné skvrny, které se nikdy úplně neodstranily. Prach se držel pod okraji. A když se ho někdo rozhodl sundat, objevil pod tím světlejší obdélník, jako otisk minulosti.

Krása a kouzlo v paradoxu

Každá rodina měla svůj rituál to s ním měla trochu jinak, ale některá pravidla byla stejná. Tuhle věc člověk musel čas od času ze stolu sundat a trochu ji oprášit, a to co bylo pod ní vyprat. Pak se znovu vrátila na stůl v celé své kráse. Nikdy to ale nevydrželo dlouho. Děti se o ni opíraly, kočka po ní přeběhla, někdo na ni položil hrnek, a všechna práce byla pryč. Možná proto kolem téhle dekorace vzniklo tolik drobných hádek, které si lidé pamatují dodnes. Mnozí už asi vědí, řeč je o krajkovém ubrusu s ochranným plastovým potahem, který měla ve své době každá domácnost. Já tenhle ubrus vždycky nesnášel, babička mi jako klukovi nadávala, když jsem se ho pomalu jen dotknul a bál jsem se pomalu se posadit i ke stolu.

Byl to takový jeden velký paradox, protože každý chtěl, aby všechno vypadalo dokonale, ale právě kvůli tomu se žilo v neustálém napětí a zároveň si ten ubrus nikdo neužil. Dnes bych to přirovnal k tomu, když si lidé pořídí nádherný telefon za spoustu peněz a pak ho strčí do plastového obalu. Ten, kdo se snažil udržet věci „jako nové“, si jich vlastně, podobně jako dneska s telefony, nikdy pořádně neužil. A přesto, když se dnes člověk podívá na staré fotografie, uvidí ho tam v plné kráse, přesně natažený a neomylně přišpendlený ke stolu.

Teprve teď si uvědomujeme, že to, co mělo být jen drobnou dekorací, se stalo symbolem celé éry. Doby, kdy se věci přikrývaly, chránily a vystavovaly zároveň. Kdy se čistota měřila podle toho, jak málo se na něco sahalo. Kdysi pýcha každého obýváku, dnes relikt, který by hygienici pravděpodobně označili za biologickou zbraň. Na dotek lepkavý, pod světlem se lesknoucí a schopný zachytit každý otisk prstu. Přesto měl své kouzlo. Představoval snahu o krásu, pořádek a úctu k věcem, které měly vydržet.

Ozdoba, která přežila všechno

V mnoha domácnostech se tenhle ubrus pořád objevuje. Možná v letních kuchyních, na chalupách nebo na stolech, které už nikdo moc nepoužívá. Vždy připomíná jinou dobu, kdy bylo důležité mít vše pečlivě schované pod vrstvou průhledného plastu. Byla to zvláštní směs praktičnosti a estetiky, která se dnes už nevidí. Možná právě proto tenhle zvláštní kousek přetrval v paměti tak silně.

I když jsem tenhle ubrus osobně opravdu nenáviděl, tak mi dodnes připomíná moji babičku a její zvláštní praktiky. Jen když si na ně vzpomenu, tak mi stále vykouzlí úsměv na tváři. Protože nebyly jen nesmyslné, ale byla za nimi i touha po pořádku a snaha udržet krásu věcí co nejdéle.

Tehdy to byla samozřejmost, ale dnes by tenhle ubrus vyděsil každého hygienika. A dotek s lepkavým povrchem by vyvedl ze zenu nejednoho jogína. Dnes na něj vzpomínáme s úsměvem a stejně by mnozí dokázali přesně popsat, jak zněl, když se zvedal ze stolu. Takové zvuky z domova se totiž nezapomínají.