Vypadala jako šedá myš v hadrech ze sekáče. Přesto jí závidělo celé Československo

Československé filmové pohádky mají pro mě a moje vrstevníky zvláštní kouzlo. V dobách mého dětství a mládí byly velkou vzácností; vznikala jedna, nanejvýš dvě za rok. Proto jsme k nim asi vzhlíželi jinak než dnešní generace, která si je může dopřát, kdykoliv ji napadne. My jsme měli v neděli odpoledne jednu televizní pohádku; ty byly hrané, ale krátké.

Na ty filmové jsme si zpravidla museli počkat až do Štědrého dne. Občas se objevila velká filmová pohádka v kině. A rozhodně stála za zhlédnutí, i když hlavní protagonistka někdy vypadala jako myš v hadrech ze sekáče.

Československé pohádky mi dodnes připomínají zimní večery a vánoční náladu. Takovou, kdy se za okny tiše sypal sníh a svět se alespoň na chvíli zpomalil. V obýváku se rozsvítil televizor a celá rodina se kolem něj sesedla. Museli jsme všichni využít ten čas, kdy televize pohádky vysílala; možnost vidět je jindy jsme neměli.

A to byly doby, kdy nás pohádky spojovaly

Pohádky se staly jakýmsi prvkem, který držel rodinu pohromadě. Dívali se na ně nejen děti, rodiče a prarodiče, ale snad i kočka se psem. Možná i proto vzpomínám na československé pohádky s nostalgií. Nejen pro úžasné příběhy, ale i proto, že jsme je prožívali všichni společně. Vznikaly v nás podobné emoce, o nichž jsme si pak ještě dlouho povídali. Zkrátka jsme byli na jedné vlně. A pak přišly Tři oříšky pro Popelku…

Není Popelka jako Popelka

Příběh o Popelce napsali bratři Grimmové, ale pro nás jej upravila Božena Němcová. Moje generace původně znala televizní Popelku v podání Evy Hruškové z roku 1969. Ta byla nejen krásná, ale i skromná, poslušná, pokorná a laskavá. A možná až příliš křehká a odevzdaná, přesně podle knižní předlohy. A pak přišla na svět Popelka Libuše Šafránkové, která byla zcela jiného ražení. Obě Popelky byly skvělé, obě pohádkové, ale každá docela jiným způsobem.

V provedení Libuše Šafránkové byla Popelka svobodomyslná až trochu drzá. Její Popelka nebyla pasivní bytost, která by čekala, že ji někdo zachrání od špatného zacházení macechy. Ta vzala svůj osud do svých vlastních rukou. Tahle Popelka není jen krásná, ale i odvážná. Je skromná, ale nikoliv ponížená. A nemá jen něžný úsměv, ale i trochu rošťácký smích. Není jen chytrá, ale i mazaná.

Tahle Popelka totiž umí vzdorovat, maceše, sestrám i princovi. Je zkrátka moderní. A to ji činí hodně přitažlivou obzvlášť pro mladší diváky. I když chodí ve starých hadrech a je občas pořádně umouněná. Popelka Evy Hruškové je jako obrázek z dětské knížky. Libuše Šafránková je jako dívka, kterou by člověk mohl potkat i v reálném životě.

Spolupráce se společností DEFA

Československá kinematografie vždy stavěla na fantazii, šikovných lidech ovládajících své řemeslo a citu pro příběh. Občas však chyběl dostatek finančních prostředků k vytvoření velkého díla. A tak se v dobách socialismu zrodila spolupráce s východoněmeckou filmovou společností DEFA. Bylo to krásné propojení dvou světů. Na jedné straně česká poetika, humor, cit pro detail a schopnost vyprávět příběhy tak, že by lidé začali věřit i na zázraky.

Na straně druhé německá preciznost, technické zázemí, rozlehlé ateliéry a kostymérny, které by si československá produkce určitě dovolit nemohla. A za takových podmínek vznikaly filmové pohádkové příběhy, které měly jak duši, tak i velkolepou výpravu. Díky koprodukci mohly být československé pohádky velkolepější, než tehdejší rozpočet dovoloval.

Ta šedá myš v hadrech se stala pohádkovým symbolem nejen Československa, ale i současnosti

Filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku, která se zrodila v roce 1973, vznikla právě ve spolupráci s DEFA. Točila se především na zámku Moritzburg, ale také na vodním hradě Švihov a v okolí Klatov. Režisér Václav Vorlíček dokázal spojit realitu s pohádkou tak jemně, že hranice mezi nimi téměř vymizela. A hudba Karla Svobody to celé jen podtrhla.

Popelka Libuše Šafránkové není jen pohádková postava. Její příběh je totiž mnohem hlubší, než by se na první dobrou zdálo. Není to pohádka jen o tom, že si chudá dívka polepší a vezme si prince. Pro mnoho lidí je to i vzpomínka na doby, kdy jsme věřili, že dobro a odvaha mají smysl. V době, kdy lidé žili v šedé normalizaci, nabízela Popelka cosi vzácného: možnost věřit, že i když člověk stojí po kotníky v popelu, může jednou vstoupit do světa, kde se všechno třpytí.

Zdroje: ČSFD, Česká televize, Wikipedia