Stačila jediná věta a měl by stopku. Dnes patří k největším perlám československé kinematografie

Jsou filmy, které se stanou národním hitem, protože mluví přímo k českým divákům. Často si je oblíbí celá rodina, protože v televizi běží neustále a děti nemají volbu programu a tak si v nich najdou to svoje. Děti se tady smějí jednodušším scénám a dospělí zase větám, které nesou dvojsmysl. Přesně kvůli jedné takové větě tenhle národní klenot málem zakázali.

Na první pohled jde o nevinnou komedii. O tom, jak snadno se dá zmást okolí, když si obléknete správné sako a chováte se podle pravidel. Jenže právě takové filmy byly na konci šedesátých let paradoxně jedny z nejnebezpečnějších. Protože humor byl způsob, jak lidem otevřít oči, jak jim předat myšlenku a zesměšnit tehdejší systém. Dokázal říct pravdu rychleji a přesněji než jakýkoli jiný žánr. Protože to, co bylo zabaleno do humoru tehdy občas prošlo.

V čem je to kouzlo

Tři venkovští chlapi, zvyklí na těžkou poctivou robotu, se rozhodnou, že proniknou mezi smetánku. Chtějí jen zažít jeden večer v podniku, kde se mluví honosně a číšníci nosí fraky. Musí proto splynout s davem a ideálně tak, aby to nikdo nepoznal. Proto trénují sofistikované chování.

Jenže svět, do kterého se snaží proniknout, je stejně falešný jako jejich převlek. Intelektuální řeči jsou naučené, elegance je hraná a noblesa často jen dobře nacvičená póza. A právě v tom se film trefuje do černého. Nesměje se jen ubohým venkovanům, kteří si hrají na něco víc. Směje se i systému a společnosti ve které se dělíme na lidi, kteří jsou „lepší“ a na ty druhé, na které se dívá shora.

Role, které sedí, jako ušité na míru

Herecké obsazení, jak už to, tak u velkých snímků bývá, je tažnou silou tohoto snímku. Tři muže, Prouzu, Skopce a Petrtýla, kteří se vrhnou do saka a jdou si užít večer, nechal režisér Zdeněk Podskalský na starost Vlastimu Brodskému, Jiřímu Sovákovi a Janu Libíčkovi. No a pánové se o ně postarali královsky. Naproti tomu dívčí role žen, které jsou ve filmu kontra pánům, dostaly do vínku Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a Iva Janřurová. No, a navíc se objevují ve vedlejších rolích legendy jako je Vladimír Menšík, nebo Oldřich Nový Ve filmu tak nikdo není tím, kým se zdá být. A všichni se tváří, že to tak má být.

Když se k tomu přidá emeritní profesor společenského chování, který má naučit tři fasádníky, jak se chovat u stolu, jak mluvit s dámami a jak působit dojmem člověka z lepší společnosti, vzniká sled scén, při kterých nezůstane jedno oko suché. Protože tady opravdu brečíte smíchy.

To bohdá nebude, aby bolševik byl terčem posměchu

Teď už je asi každému celkem jasné, že jde o Světáky. Film, který vznikal v době, kdy už se atmosféra ve filmu rychle měnila. Něco se ještě dalo říct, ale už se pečlivě poslouchalo a začali se řešit věty, které nezní tehdejšímu systému úplně dobře. Humor byl tolerovaný jen do chvíle, než se dotkl něčeho, co bylo svaté. Stačilo tak pár vět a režisér mohl skončit v nemilosti na příštích 20 let. I snímek Světáci nebyl žádnou výjimkou. Jedna konkrétní věta způsobila pozdvižení a na Barrandově se vážně uvažovalo o tom, že film do kin vůbec nepustí.

Nešlo o žádnou otevřenou kritiku režimu. Jen zdánlivě nevinnou větu pronesenou s humorem, která ale v sobě nesla nepříjemnou pravdu. V jedné scéně zazní totiž poznámka o tom, že někteří lidé už dnes etiketu vlastně nepotřebují. Protože jim k životu stačí ešus a lžíce.

Když film tančí na tenkém ledě

Tak spatřila světlo světa věta, která byla krátká a velice výstižná. Tahle narážka na poměry a životní úroveň, nebyla soudruhům zrovna dvakrát po chuti. Proto se řešilo, jestli film není „nevhodný“. Jestli se neodchyluje od toho, co má socialistického diváka bavit.

Velkou debatu na Barrandově vyvolal i dialog, který vedl Sovák s Brodským: „To bych rád věděl, proč by si v týhle republice nemoh’ čistě umytej a oholenej fasádník zatancovat s intelektuálkou.” — „Jo, to by moh’, ale musí se umět u toho chovat tak, aby ona to nemusela pokládat za socialistickej závazek.”

Nakonec měl snímek ale štěstí. Přišel ještě v době, kdy se věci daly protlačit. Neskončil v trezoru, i když se to o něm dodnes občas tvrdí. Viděly ho miliony diváků a stal se jedním z nejsledovanějších filmů své doby. Až si ten film příště pustíte, zkuste se na něj dívat trochu jinak. Nejen jako na pohodovou komedii, ale na film, který se chytře a nenápadně staví do pozice rebela.

Zdroje: Super.cz, irozhlas.cz, filmovyprehled.cz, csfd.cz