Tenhle švihák ve filmech jen zářil. Pak zplodil 12 dětí a skončil na vozíku

Už v době svého mládí byl považován za jednoho z nejlepších herců své generace. Zub času to potvrdil, hodnocení platí dodnes. Dokázal během své kariéry proměnit podobu filmového herectví: obohatil jej o dosud nevídanou autenticitu, mužský šarm i vnitřní démoničnost. – On sám byl jako jeho postavy. Neustále unikal systému, který ho vynesl na vrchol. Krásný, nevyzpytatelný, autentický.

Jeho životní příběh je stejně dramatický jako jeho filmy: naplněný touhou po pravdě, bojem proti stereotypům, ženami, výstřednostmi a osobními tragédiemi.

Od divadla k filmu

Brandova strmá cesta ke slávě začala ve zcela nepodporujícím prostředí (jak bychom jeho rodinné zázemí pojmenovali dnes). Narodil se v roce 1924 v americkém státě Nebraska do rodiny alkoholiků. Z vojenské akademie, kam ho poslal otec, ho záhy vyloučili. Už jako mladík se vymykal společenským konvencím, současně ho to vždy táhlo k herectví. Vystudoval ho ve studiu slavné Stelly Adlerové, vycházející při své výuce mimo jiné z metody ruského divadelníka Stanislavského. Hluboká psychologická identifikace s postavou byla přitom Brandovi vždy vlastní – a hereckým školením ji vycizeloval k dokonalosti.

První obrovský úspěch přišel s broadwayskou inscenací Tramvaj do stanice Touha, kde atraktivní začínající herec ztvárnil drsného egoistického neodolatelného burana Stanley Kowalského. Když byla hra převedena na filmové plátno (1951), byl za svou roli nominován na svého prvního Oscara.

Poté, co v inscenaci odehrál skoro 900 repríz, se na jeviště už nikdy nevrátil. Svůj profesní život navždy spojil s filmem. Nejen jako herec, ale i jako režisér.

Kmotr, Oscar a Indiánka

V roce 1954 získal svého prvního Oscara za roli ve filmu V přístavu. Podobný výkon plný vnitřního napětí, drsné něhy a bezprostřednosti Hollywood dosud nezažil. „Revoluce v přístupu k postavě!“, jásala kritika.

Zatímco samotného herce postupem času přestávalo herectví bavit. Mluvil o něm jako o „nudné, hloupé a dětinské práci“, kterou vykonává pro peníze a proto, že v sobě neobjevil talent pro nic hodnotnějšího.

Zlomovým momentem jeho kariéry byla role mafiánského bosse Vita Corleona ve filmu Kmotr (1972). Brando za ni získal svého druhého Oscara – kterého však odmítl převzít. Na ceremoniál místo sebe vyslal indiánskou aktivistku, která vystoupila s projevem proti stereotypnímu zobrazování původních Američanů v hollywoodských filmech.

„Hollywood nikdy neuměl být čestný k indiánům,“ vysvětlil Brando později v televizním rozhovoru. Spektakulární „oscarový čin“ Marlona Branda nejen rozvířil vlnu diskusí, ale také upevnil jeho kredit jako umělce s morálním postojem.

Rebel

Jako spolupracovník na place byl náladový, náročný, nevyzpytatelný. A geniální. Nikdy neopouštěl svou vizi. Kdo jiný by měl ostatně rozumět svým postavám lépe než on sám. I jeho pozdější filmy jako Poslední tango v Paříži (1972), Superman (1978) nebo Apokalypsa (1979) dosvědčují, že i ve vyšším věku dokázal svým herectvím strhnout – navzdory vnitřnímu vzdalování a rostoucím rodinným potížím. Zvláště jeho plukovník Kurtz v Apokalypse se stal dalším důkazem jeho mimořádné schopnosti vytvořit postavu mimořádné hloubky i temnoty.

Jeho posledním větším projektem byl film The Score, v českém převodu Kdo s koho (2001), kde si zahrál po boku Roberta De Nira a Edwarda Nortona. Jeho charisma zůstalo provždy nezpochybnitelné.

9–12 dětí, láska a tragédie

Brando prožil bouřlivý osobní život, a to bez jakékoli nadsázky. Měl mnoho žen, i když „jen“ tři svatby, a mnoho dětí (údajně dvanáct), i když jich uznal „jen“ devět.

Jeho specifické rodinné poměry poznamenala tragédie, vlastně celá série tragédií. Jeho syn Christian byl odsouzen za vraždu přítele své sestry Cheyenne. Ta později spáchala sebevraždu. Tyto události Brandem hluboce otřásly, navíc právě tyto dvě děti miloval ze všech svých potomků údajně nejvíc.

Ve stáří se uzavíral do soukromí. V jeho životě přibyly nemoci, kyslíkový přístroj i invalidní vozík. Poslední roky života trávil zčásti ve společnosti přátel v Los Angeles a zčásti na svém ostrově ve Francouzské Polynésii. Obojí ho inspirovalo a duchovně povznášelo.

„Nechci být památkou. Chci, aby mě lidé vnímali jako člověka, co dělal chyby a něco se snažil říct,“

řekl v jednom ze svých posledních rozhovorů.

Stopa

Marlon Brando zemřel před jednadvaceti lety, na počátku července 2004. Bylo mu 80 let. Jeho filmy patří ke zlatému fondu kinematografie, diváci je milují, mnoho herců Branda označuje za svůj vzor: například Robert De Niro, Leonardo DiCaprio nebo Brandův oblíbenec Jack Nicholson, kterého si herec v rámci plánování vlastního pohřbu i vybral, aby mu přednesl projev nad rakví.

Brandův způsob práce s postavou změnil herectví nejen v Americe, ale i v Evropě. Sám herec se stal legendou – hereckou i lidskou. Komplikovaný, charismatický, respektovaný, urputný a občas i záměrně provokativní herec zanechal stopu, která z filmového světa nezmizí.

Zdroje: idnes.cz, csfd.cz, en.wikipedia.org