Byla tichá jako myška a vypadala jako podivínka. Přesto se v roce 1974 stala největší hvězdou obrazovek
Každý herec je jedinečnou osobností. Každý má jinou energii, kterou se snaží přenést na filmové plátno, televizní obrazovku nebo na scénu.
Herci také byli obdařeni různými způsoby vyjadřování emocí. Někdo dokáže ztvárnit silné emoce, a to ať jde o bolest či prožívání tragédie, zcela přirozeně. V jiných je lehkost pohybu a komediálnost. Ti první se hodí spíš do rolí psychologických a dramatických; často také nacházejí uplatnění v historických filmech. A ti druzí? Bývají zpravidla obsazování do komedií a satir a jsou zváni do zábavných televizních pořadů. Neznamená to ale, že když jejich naturel je veselý a otevřený, že by nedokázali zahrát dramatickou postavu. Jen vzpomeňte na Menšíka.
Bouřlivák, z nějž život i umění přímo tryskaly – komik a bavič na jedné straně, na druhé straně drama nevyléčitelného alkoholika, který zápasí o znovunabytí lidské důstojnosti (Ikarův pád a Tažní ptáci). Stále je řeč o rolích. I když tento mistr hereckého umění byl asi stejný v životě jako před kamerou.
Jak režiséři herce vybírají
Režiséři při výběru určitě zvažují, zda přirozený naturel herce odpovídá charakteru postavy a celkovému vyznění filmu nebo divadelního představení. Důležitým faktorem pro výběr herce do určité role je jistě i jeho hlas, mimika, gesta a vzezření čili typologie (sem lze zařadit také specifický vzhled, věk a fyzickou kondici) – to všechno musí režisér při obsazení filmu zvažovat. Jsou herci s expresivním projevem, jiní mají výrazové prostředky subtilnější. Potřební jsou však všichni. Každý z nich má ve filmografii nějaký úkol.
Řada režisérů opakovaně spolupracuje s určitým okruhem herců, kteří vyhovují jejich specifickému stylu. A je to pochopitelné: tak, jako jsou různí herci, tak odlišní jsou ve své práci i režiséři. Často při obsazování filmu berou režiséři v potaz předchozí zkušenosti herců a jejich schopnost adaptace na jakoukoliv roli. V neposlední řadě musí rejža uvážit, zda spolu mohou ve filmu hrát herci, kteří v reálném životě mají vůči sobě nějakou averzi. Tam by mohlo při natáčení vznikat nežádoucí napětí. Pokud si předem není jist (někdy totiž má hned na počátku konkrétní představu, komu roli svěří), konají se castingy. Tým tvůrců pak sleduje, jak se herec na castingu chová, jak se vypořádá se zadaným úkolem, zda do něj dokáže vnést něco jedinečného a podobně.
Trochu podivná tichá myška
Nejde o žádnou kritiku, spíš o expresivní vyjádření naturelu herečky. Na velkou část publika tato herečka tak působila svým vzhledem i projevem, nicméně její role byly velmi přesvědčivé. Křehká žena, jemného vzhledu, s tichým až melancholickým projevem. Však její přiřazení k odpovídajícím rolím bylo skoro vždy jasné: citlivá žena, která se musí vyrovnat s těžkou životní situací. A právě mezi její nejvýraznější role patří Marie ve filmu Den pro mou lásku, kde ztvárnila matku, která se musí vypořádat se smrtí své dcery. Tam byla šedou myškou, ovlivněná emocemi ze ztráty dcery také trochu podivínka. Manžela jí hrál Vlastimil Harapes.
Ale do rolí uměla herečka vnést i něhu a klid – třeba jako maminka ve snímku Smrt krásných srnců. V roce 1974 obdržela na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary ocenění Zlatý globus, a to za nejlepší herecký výkon ve filmu Milenci v roce jedna. Tam byl jejím partnerem Viktor Preiss.
A většina z vás už tuší…
Ano, je to herečka Marta Vančurová. Krásná, něžná, možná až trochu moc smutná. Anebo trvale zasněná. A přitom měla tak krásný úsměv, když ho někdy ukázala. Její tichý a melancholický styl nebyl jen hereckým projevem, ale odrazem osobnosti. Marta se nehrnula do popředí, nehledala mediální pozornost a držela se zpravidla stranou veřejného dění. Byla poněkud plachá, vyhýbala se rozhovorům i castingům. Zato uměla vyjádřit hluboké emoce, a to z ní udělalo jednu z předních hereček své generace.
A přece byla jednou, a to v roce 1974, obsazena do komedie. Do ztřeštěné až geniálně absurdní komedie Jáchyme, hoď ho do stroje, autorů Svěráka, Smoljaka a Oldřicha Lipského. Její klid v komedii vyvažoval všechny ostatní postavy: nesmělého a roztržitého Luďka Sobotu, psychiatra Chocholouška s tarasnicí starého Mařánka, alias Václava Lohniského, potrhlého automobilového závodníka v podání Petra Nárožného, zřízence ústavu Arnošta a Arnošta, a řadu dalších. A přesto v této roli nějak zvláštně rozkvetla.
O svém soukromí se Marta vyjádřila, že neměla štěstí ani na kluky, ani na chlapy. A babička jí k tomu říkala: „Pamatuj si, že když tě nechce, tak si tě nezaslouží.“
Zdroje: ČSFD, Wikipedie, Vlasta
