Měla takový šarm, že i missky vedle ní bledly závistí. Ale kdyby hloupost svítila, zaslepí půl Česka

Televizní komedie na přelomu milénia měly mnohdy velmi podobnou strukturu. Zatímco mužští hrdinové představovali ve svých rolích důvtip a moudrost, ženské postavy byly často krásné ženy, které ale rozumu moc nepobraly. Nebo byly minimálně hodně naivní. Tato dynamika se stala nedílnou součástí populárních filmů i pohádek, ze kterých se naivní princezny, zmatkující manželky nebo poněkud nechápavé blondýny vryly do naší paměti.

Naivní princezny patří k tradičním postavám českého pohádkového světa a dobře to ilustruje například princezna Růženka z filmu Jak se budí princezny. Růženka byla podání Marie Horákové ve své roli naprosto okouzlující, a přesto je téměř esencí pasivity a až dětinské naivity. Jistě musíme vypíchnout to, že postava Růženky je čistá a její naivita hodně souvisí s tím, že vidí v lidech hlavně dobro a laskavost. Nicméně i právě proto dovedla sebe a celé království do pěkné šlamastyky.

Dalšími příklady, sice silnějších a sebevědomějších postav, ale stejně naivních a jednoduchých jsou starší sestry a princezny z pohádky Byl jednou jeden král. Ty se pohybují v úplně jiné rovině než třeba Růženka, ale jejich hodnoty a vnímání světa jsou dost omezené a povrchní. Všechny tyto pohádkové postavy zosobňují ten tradiční model pasivních princezen, které jsou sice krásné a v jádru neškodné, ale trochu jednodušší.

Tak krásná, že i missky by vedle ní zbledly závistí

Jana Paulová se díky své jemné blond tváři a štíhlé postavě stala ideální adeptkou na takové role. Už v 70. a 80. letech, kdy se objevovala v televizních inscenacích a divadelních hrách, jí byly přisuzovány role žen, které působily roztomile zmateně a občas špatně chápaly situaci a právě tím i bavily. Její herecký projev ale nikdy neupadl do úplné trapnosti. Paulová do každé své postavy vnášela určité osobité kouzlo, díky němuž divák tušil, že ta hloupost je vlastně trochu maska. Komickým vrcholem byla bezpochyby její role manželky Vilmy ve filmové sérii Kameňák.

Výhra a prokletí

Role v Troškově trilogii z let 2003 až 2005 jí sice získala obrovskou popularitu a slávu, ale i ta má své stinné stránky. Když jí byla role nabídnuta a přečetla si scénář, dost jí to vyděsilo, ale nakonec ji vzala s předpokladem, že film stejně moc lidí neuvidí. To se ovšem nestalo a Kameňák se stal skoro popkulturní klasikou éry počátku nového století a snad neexistuje člověk, který by tento kultovní film neviděl. Komedie jí ale i přes velký úspěch u televizích diváků připravila o mnoho krásných jiných filmových rolí. I o tom bohužel šoubyznys je – když se jednou do myslí diváků zapíšete jako hloupá blondýna z odlehčené komedie, jen těžko vás pak diváci přijmou v jiné seriózní roli.

Role vs. realita

Zajímavé na tomto fenoménu je, že většina z těchto hereček jsou ve skutečnosti velmi inteligentní, talentované a mnohostranné. Hloupé role přijímaly jako hereckou výzvu nebo třeba i součást trendu. Z diváckého hlediska totiž tyto postavy fungovaly výborně, bavily a nabízely jistou formu nadsázky. Hloupá kráska totiž není vždy jen terčem posměchu – je to prostředek, jak do snímku dostat trochu toho jednoduchého pobavení.

Jak jsme na tom dnes?

Dnes už se podobné postavy ve filmu objevují méně často a režiséři i scénáristé se obvykle snaží postavit ženy do komplexnějších rolí. Přesto zůstává fascinující, jak silně a s lehkostí se krása a jednoduchost ve filmu kdysi pojily. A právě Jana Paulová, s humorem sobě vlastním, je nejvýraznějším symbolem této éry – krásná, okouzlující, a přesto vždy připravená zahrát ženu, která všechno poplete. A my ji za to milujeme.

Zdroje: blesk.cz, filmovyprehled.cz, filmovyprehled.cz