Měla to být krásná česká pohádka O Maryšce. Ale byla děsivější než houpací křeslo, co se v noci samo rozkývá

Pohádky nebyly vždy jen veselá díla, která v dětech vzbuzovala smích a radost. Ve své úplně původní podobě byla řada evropských pohádek pořádně temná. Pojednávaly často o utrpení, strastech a sloužily jako varování, čemu by se měl člověk vyhnout. Moderní pohádky už takové nejsou, ale přesto se někteří filmaři občas vrací k původnímu smyslu tohoto média. Českoslovenští filmaři tak učinili i v roce 1979.

Filmaři se tu a tam rozhodnou zpracovat nějaký pohádkový příběh trochu netradičním způsobem. Výsledkem jsou mnohdy nepovedená díla, která se zcela míjí účinkem. Jindy to však dá vzniknout kultovním a netradičním příběhům, které se nám vryjí do paměti. V případě tohoto krátkého filmu z roku 1979 se však jednalo o příběh, který se všem vryl do paměti hlavně kvůli strachu, který v dětských divácích vzbuzoval.

Produkt kultovní československé animace

Pohádka, o kterou se jedná, nese název O Maryšce a vlčím hrádku, která byla natočena v Československu v roce 1979. Jedná se o animované loutkové dílo, které v osmdesátých letech vyděsilo nejedno dítě a otřáslo nejedním rodičem. Tuzemské publikum u nás bylo zvyklé zpravidla na pohádky hrané a především veselé. Takové, které děti rozesmějí a zanechají řadu pěkných vzpomínek.

Tento krátkometrážní patnáctiminutový film se však svého času vydal jiným směrem. Právě povedená loutková animace je produktem dlouholeté tradice, která se v naší zemi etablovala. Československá animace byla totiž svého času považována za kultovní a řada zahraničních filmařů čerpala inspiraci právě zde.

Příkladem mohou být například filmy od Karla Zemana, které svého času definovaly základy filmové animace i v zahraničí. Dalším skvělým příkladem mohou být avantgardnější filmy Jana Švankmajera, který se i v zahraničí dodnes těší vysoké oblíbenosti. O Maryšce a vlčím hrádku tak v tomto ohledu pokračovalo v budování této tradice.

Krátký, ale úderný příběh, který děsil

Pohádka O Maryšce a vlčím hrádku pojednává o mladé dívce jménem Maryška, která se jednoho dne ztratí v lese. Režie se tehdy chopil Edgar Dutka po boku Vlasty Pospíšilové. Dutka byl zároveň autorem scénáře, který čerpal z předlohy ve formě příběhu od Zuzany Renčové. Jediným „hercem“ filmu byl Ota Sklenička, který pohádce propůjčil svůj hlas jako vypravěč příběhu.

Maryška v lese narazí na zakletý vlčí hrádek, kde sídlí zlatá vlčice se zářícíma zelenýma očima. Ta Maryšce zakáže vstupovat do třinácté komnaty, kam se však nebojácné děvče nakonec přece jen vydá. Nalezne tam sochy zkamenělých dvanácti panen, které dříve podlehly kletbě onoho prokletého místa. Mezi nimi se nachází spoutaná žena, která Maryšku prosí o vysvobození.

Maryška nakonec prokleté ženy zachrání a příběh dobře dopadne. Dokáže tak však učinit jen díky své vlastní obětavosti a sebezapření. Centrálním motivem příběhu je tak oslava dobré víry, sebeobětování se pro druhé a schopnost odolat pokušení.

Atmosféra, která se zaryje pod kůži

Snímek se svého času stal kultovním zejména díky své temné a ponuré atmosféře. Má však celou řadu specifik, která ho činí atraktivním i pro moderního diváka. Pohádka vznikla ve studiu Jiřího Trnky, což je na jejím vizuálním stylu výrazně patrné. Výtvarníky pro tento krátký film byli Dagmar Berková a Jan Tippman. O animaci se pak starala sama režisérka Vlasta Pospíšilová spolu s Alfonsem Mensdorff-Pouillyem.

Řada efektů ve filmu by asi dnešní děti již nechala chladnými. Svého času se však zářící oči tajuplné vlčice stávaly zdrojem nočních můr mnohých ratolestí, jak hojně komentují diskutující na Reddit.com a CSFD.cz. Moment, kdy se například vlčice ke konci snímku zjeví na zámku a vyptává se Maryšky, proč ji opustila, byl také kultovní.

Pokud si tedy chcete připomenout dlouhou a plodnou tradici československé animace, rozhodně doporučujeme vyhledat tento snímek. Nejen, že se obohatíte o střídmý příběh se zásadním morálním ponaučením, ale navíc vzdáte hold jedněm z průkopníků tuzemské stop-motion animace.

zdroje: csfd.cz, imdb.com, kinobox.cz