Myšlenka dne: Vánoce v ČSSR? Nic nebylo, přesto jsme měli „všechno“. Dnes máme všechno, jen ne radost

Máme v rodině nějaký ten dorost a chodí k nám jejich přátelé a kamarádi. A tak si občas sedneme a debatujeme o všem možném. Nedávno přišla řeč na to, jaké vlastně byly Vánoce v ČSSR, když jsem já byla dítě. No, přiznám se, že bych radši odpovídala na lehčí otázku. Žijeme dnes v tak odlišné době, že možná nebudou ani chápat, o čem to mluvím. Jak vysvětlit, že nic nebylo, ale přesto jsme všechno měli?

Jak může mládež rozumět něčemu, co nikdy neviděla na vlastní oči. Uvěří, ale nepochopí. Je to stejné, jako kdyby mně vyprávěl Stephen Hawking o své kosmologické teorii. Přesto jsem to ale zkusila.

Poslouchali, ale moc nevěřili

Povyprávěla jsem o dobách, kdy nebyly počítače, internet ani chytré telefony. Už v tu chvíli se ozývaly hlášky: „A vy jste žila v pravěku?“ Měli jsme však jiné zajímavosti: cenzuru tisku, písniček i filmů, pomocníky VB, nedostatek cizokrajného ovoce, toaletního papíru a dámských potřeb. V tuto chvíli už jely poznámky typu: „A proč jste si nedojeli do Německa, my tam jezdíme nakupovat pořád a je to levnější než u nás.“ Dost se smáli, ale chvílemi i naslouchali. A zdálo se, že se zájmem. Ona ta mladá generace nebude tak úplně marná…

Vánoce v Československu

Ale vraťme se pod československý vánoční stromeček. Nebojte, moji milí, měli jsme! A dokonce ozdobený a rozsvícený. A bylo i co jíst. Jen mandarinky nám většinou chyběly. Jako dítě jsem jich moc nepožila. Zato fronty byly na všechno. A panečku jaké! Třeba přes dvě ulice. Kolikrát už regály zely prázdnotou, ale ti vzadu to ještě nevěděli.

Na Štědrý den jsme celé odpoledne pobíhaly někde venku, koulovaly se, válely se ve sněhu a sáňkovaly, většinou i s rodiči. Naše generace totiž měla leccos, co té dnešní o Vánocích chybí. Především to byl sníh. Na hory nemusel jezdit nikdo, protože hory sněhu byly v každé zapadlé vesničce. A další, co jsme my měly, byl čas, který nám rodiče věnovali. Každý si odpracoval svoje a pak se věnoval rodině nebo zálibám.

Co jsme o vánočních svátcích jedli?

To, co každá generace: kapra, řízek, bramborový salát a vánoční cukroví, kterým voněl celý dům. Mráz, stříbřitý sníh, nastrojený stromeček a vůně cukroví – to je moje představa Vánoc. Neměli jsme na stole mnoho exotického ovoce ani všelijakých delikates. Ale když se včas rozhodily sítě, tak se něco sehnalo. V ČSSR měl každý nějaké známé. A tak jsme si vzájemně vypomáhali. Ten sehnal to, ten zas ono, a nakonec měli všichni něco.

A co říci k tomu, že nic nebylo?

Nevím, jestli je dnes vůbec možné rozumět větě: „Nic nebylo, ale všechno jsme měli…“ Zkuste si na ni odpovědět sami.

Co nebylo v obchodech, to si lidé vyrobili doma (až na ten toaletní papír a mandarinky). Nebyly vánoční dekorace? Šikovné ženské ruce je vytvořily za jediný večer. Režim „udělej si sám“ aneb jak se dnes moderně anglicky říká DIY, běžel skoro v každé rodině na plné obrátky. A co neuměl jeden, uměl druhý. Lidé totiž nežili tak pohroužení do sebe sama jako dnes; žili v daleko větší pospolitosti. Na vesnici nebo v jedné ulici. Nejelo vám auto? Vzápětí už byli na ulici tři sousedé a tlačili. Dnes by ani nezvedli hlavu od mobilu.

Jak to bylo s dárky tehdy a jak je to dnes

Je pravda, že jsme neměli tolik hmotných dárků, jako mají děti dnes. Nevím, jak jinde, my s bráchou jsme obvykle dostávali dva. Neměly hodnotu zlata, ale lásky. My těm našim ratolestem chceme udělat pod stromečkem pořádnou radost, aby ta jejich očka co nejvíc zářila. Tak jim tam navalíme hromadu dárků, ale přitom je tím nějak pokřivujeme a vlastně jim děláme medvědí službu.

Učíme je, že svět je jeden velký e-shopový košík, kolem nějž se všechno točí. A u stromečku jde spíš o takový „unboxing“, kdy se věci vybalují z krabic a natáčí se to. Video se pak pověsí na sociální sítě a ve škole se ukáže kamarádům, aby bylo jasné, kdo měl letos největší vánoční sklizeň.

Když o tom občas uvažuji, tak ve mně někdy zahlodá červíček podezření, že to možná neděláme kvůli dětem, ale kvůli sobě. Zasypáváme je dárky a snažíme se tak vykoupit z toho, že jsme se jim v průběhu roku málo věnovali. A přitom by možná stačilo dát jim sebe; jen tak, bez mašlí a bez krabic. To nejcennější, co můžeme druhému darovat, je náš čas. A věřte tomu, že takový dárek zůstane v paměti mnohem déle než jakákoliv hračka.