Naše kinematografie má 2 světová mistrovská díla. Patří mezi nejlepší filmy, jaké kdy vznikly, ale Američané je odmítli

Mezi stovkami českých filmů, které vznikly od počátku 20. století, vynikají dva tituly. Přestože se nikdy neprobojovaly mezi oscarové nominace, v žebříčcích prestižních institucí (například BFI, Sight & Sound či Cineuropa) jsou pravidelně označovány za nejlepší české filmy všech dob. A dokonce za světová mistrovská díla.

Dnes se o nich učí na školách, opakovaně se analyzují a jejich odkaz inspiruje nové generace tvůrců. Jaké jsou jejich kontexty?

Oscary a česká kinematografie

České filmy se do užšího výběru Oscarů dostávají spíše zřídka, jakkoli česká kinematografie jako taková má svůj zvuk. O sošku za nejlepší cizojazyčný film se postaraly snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1966) a Kolja (1996). Nominovány byly například Hoří, má panenko, Obecná škola nebo „zánovní“ Šarlatán.

Zvláštní ironie dějin filmu spočívá v tom, že ani Spalovač mrtvol, ani Markéta Lazarová se mezi nominanty nikdy nedostaly. Připomínají tak, že hodnota filmu často překračuje formální ocenění – a mezinárodní kritika je často schopna rozpoznat mistrovství tam, kde akademie zůstává rezervovaná.

Horor o lidské poslušnosti zlu

Režisér Juraj Herz vytvořil z románu Ladislava Fukse psychologický horor, který děsí i fascinuje. V hlavní roli exceluje Rudolf Hrušínský jako zdánlivě spořádaný zaměstnanec krematoria, jehož myšlenky postupně pohlcuje nacistická ideologie. Herz ukazuje zlo ne jako monstrózní hrůznost, ale jako banalitu každodenní poslušnosti (která ovšem do monstrózní hrůznosti vyrůstá a díky vynikající kameře a herectví to divák pocítí velmi brzy…).

Film využívá klaustrofobní prostory bytu i krematoria, detailní záběry strojů a studené světlo. Rafinovaně tak propojuje osobní rozklad hrdiny s mechanikou totality. Jak připomíná známý filmový historik, Herzův horor je „vnitřní, psychologický, a právě proto působí nadčasově“.

Snímek se stal jedním z vrcholných děl československé nové vlny, která ve druhé polovině 60. let přinesla do československého filmu experiment, kritičnost i osobní autorský rukopis.

Středověká báseň na filmovém plátně

František Vláčil proměnil román Vladislava Vančury v jeden z nejkrásnějších filmů evropské kinematografie. Markéta Lazarová je vizuální báseň o lásce, víře a násilí na pozadí středověkých reálií. V hlavní roli září Magda Vašáryová, jejíž jemnost i síla dávají filmu duchovní rozměr: i symbolicky (zpětně), neboť sama herečka později působila jako diplomatka a velvyslankyně.

Vláčil točil v extrémních podmínkách, využíval přirozené světlo i reálné exteriéry, které dodaly snímku nevídanou autenticitu. Každý záběr připomíná malířskou kompozici a film se tak stal učebnicovým příkladem filmové poezie.

V roce 1998 byl označen českými kritiky za nejlepší český film všech dob, což potvrdil i mezinárodní časopis Sight & Sound, který jej pravidelně řadí mezi zásadní evropská díla 20. století.

Nová vlna a její odkaz

Oba filmy vznikly na vrcholu české nové vlny: období, kdy mladí tvůrci – Herz, Vláčil, Forman či Menzel – posouvali hranice filmového jazyka. Nová vlna se vyznačovala autorskou svobodou, symbolikou, civilností a odvahou experimentovat.

Zatímco Spalovač mrtvol ukazoval, jak se obyčejný člověk stává nástrojem zla, Markéta Lazarová se ptala, co z člověka dělá tvora duchovního. Společně definovaly dva póly lidské zkušenosti: temnotu a transcendenci.

V zahraničí jsou tyto snímky dodnes citovány ve studiích o evropském modernismu (např. Berghahn Books) a promítají se na univerzitách v rámci kurzů o vizuální poetice a filmové alegorii. Česká nová vlna tak ukázala, že i malý národ může vytvořit kinematografii světového významu. A že filmy z Prahy mohou rezonovat stejně silně jako ty z Paříže nebo Říma.

Dědictví bez Oscara

Spalovač mrtvol získal cenu za nejlepší film na festivalu Sitges (1972), Markéta Lazarová triumfuje v kritických anketách dodnes. Jejich síla spočívá v tom, že i po desítkách let zůstávají aktuální: jednou jako varování před slepou poslušností, podruhé jako oslava duchovní krásy.

Oba snímky se staly měřítkem filmové odvahy a inspirací pro nové generace. Juraj Herz i František Vláčil dokázali, že Oscary nejsou měřítkem hodnoty. Skutečné mistrovství se pozná i podle toho, že film přežije svou dobu.

A tyto dva přežily. Jsou stále živé: ve výuce, v paměti, v kultuře i v samotném DNA českého filmu.

Zdroje: portal.ujep.cz, berghahnbooks.com, csfd.cz