Než přišel Netflix, tohle byla naše zábava. Mladí by se z toho dnes propadli hanbou až do sklepa k bramborám

Bylo nebylo. Dávno předtím, než se stal zvykem pohodlný „binge-watching“ na gauči s nekonečnou nabídkou seriálů, existoval v československých domácnostech pevný a předem daný řád. Televize byla v 60., 70. i 80. letech nejen oknem do světa, ale i centrem rodinného života.

Zatímco dnes nás algoritmus láká k dalšímu dílu, tehdy zazněla hymna, obrazovka se „převlékla do pyžama“ – a bylo po všem.

Večerníček jako malý obřad

Každý den v 18:45 se rozezněla melodie a na obrazovce se roztočil kluk v papírové čepici. Ve většině rodin následovala zvolací věta mámy či táty: „Děcka, už!“ Večerníček byl povinným bodem dne. Pět až deset minut krátké pohádky určovalo rytmus rodiny, ať už šlo o Rumcajse, Křemílka a Vochomůrku, Maxipsa Fíka nebo Malou čarodějnici.

Koukání nebylo kam odkládat: reprízy neexistovaly, video přehrávače byly nedostupné a kdo propásl díl, měl smůlu. Po skončení Večerníčku následovala povinná cesta do postele.

Jedna televize vládne všem

Dědeček s brýlemi, rodiče s kávou a popelníkem, děti na zemi před obrazovkou. Rodinná idyla.

Televizor ovšem neměl každý. Stal se symbolem prestiže i společného sdílení. Typické domácnosti vlastnily značky Tesla 401 A, Tesla 440 U nebo později Tesla Color 471, což byla opravdová chlouba. Kdo měl doma barevný televizor, budil respekt. Barevná pohádka na Nový rok se stávala středobodem sousedských setkání (u toho, kdo „barevnou telku“ vlastnil).

Program se nevybíral, ale plánoval

Žádné posouvání začátku, žádné playlisty. Televizní program vycházel jako příloha Rudého práva pod názvem Televize. Podle něj se plánovaly večery i návštěvy. Na pondělí se těšili milovníci televizních inscenací, oblibu si získal například cyklus Divadelní neděle Československé televize.

Přímé přenosy spartakiád, koncertů nebo hokejových utkání (například zápasy Československa se SSSR nebo Kanadou) měly sílu zastavit život v celé zemi.

Když televize mlčela

Dnešní nonstop obsah by tehdejší divák nepobral. Vysílání mělo přesný konec: po závěrečném pořadu zazněla státní hymna a na obrazovce se objevil typický testovací obrazec, který označoval konec vysílání. Ticho v obýváku bylo jasným signálem, že večer končí.

Pokud někdo raději poslouchal, zapnul si rádio; děti milovaly pohádky od skřítka Hajaji odpoledne a večer, dospělí si rádi poslechli pořady jako Hvězdy, které nehasnou, či Lidové písničky.

Silvestr s Menšíkem a společný smích

Zvláštní postavení v rámci celoročního vysílání měly televizní Silvestry. Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová, Miroslav Horníček či Jiří Sovák dokázali rozesmát miliony lidí zároveň. Pořady jako Silvestr v Československé televizi nebo legendární kabaretní bloky známé pod názvem Televarieté se staly součástí národního folkloru. Lidé si je vyprávěli ještě týdny poté. Byla to jediná šance vidět něco odlehčeného – a všichni byli u toho.

Čas, který spojoval

Z dnešního pohledu by se mohlo zdát, že byl tehdejší výběr chudý. A taky že objektivně chudý byl.

Ale právě to, že nebylo možné vybírat, vytvářelo společný zážitek. Všichni mluvili o stejném večerním filmu, o stejném hokeji, o stejné pohádce. Televize sloužila nejen k zábavě či poučení, ale byla i spolehlivým sjednocovatelem rodiny i celé společnosti.

Konec večera a domácí rituály

Když se kolem půlnoci ozvala hymna a obraz zmizel, zhasínalo se i v domácnostech. Televize určovala rytmus dne – a ten rytmus byl pevný, jasný a sdílený. Žádné noční seriálové maratony, žádné „ještě jeden díl a jdu spát“. Bylo po vysílání, a tím i po zábavě.

K večernímu sledování patřilo i typické občerstvení. Na stole nesměly chybět cukrovinky Orion, doma pečené koláče, občas i chlebíčky s paštikou. Dospělí si nalili sklenku Kofoly, dětem se podával čaj nebo kakao. V některých domácnostech se udržoval rituál: hlavní přikrývka na gauč, rodinný pořadník, zasedací pořádek a někdy i malá závěrečná debata, kde se všichni podělili o své divácké dojmy.

Hodně velké retro? Možná. Tyto jednoduché zvyky však dodávaly rodinným večerům společný rytmus a prohlubovaly pocit sdíleného času, který dnes žádný Netflix nenahradí.

Zdroje: dspace.cuni.cz, ceskatelevize.cz, es.wikipedia.org