Herci neměli co jíst a mrzli v -10 °C s prázdným žaludkem. Přesto vznikla pohádka, kterou miluje celé Česko

Představme si hory zahalené do mlhy, mráz, který se zakusuje pod vrstvy kostýmů. A herce, kteří se pohybují po strmých skalách s minimem jídla a vybavení. Neměli (s mírnou nadsázkou) ani sůl, natož pořádný oběd; a přesto každý den předváděli výkony, které se nesmazatelně vepsaly do historie československého filmu.

Přes všechny nástrahy počasí, těžký terén a omezený rozpočet vzniklo nadčasové dílo, které se zařadilo mezi klenoty vánoční pohádkové televizní klasiky a dodnes uchvacuje svou atmosférou i lidskostí.

Pohádka, která dýchá

Motiv „sůl nad zlato“ patří k nejstarším evropským pohádkovým příběhům. Obyčejná sůl se v něm stává symbolem lásky, pokory a hodnot, které nelze koupit. Československý divák znal tento motiv už z filmu Byl jednou jeden král…, ale v roce 1982 se režisér Martin Hollý rozhodl dát mu novou podobu: drsnou, realistickou a současně poetickou.

Pro natáčení zvolil nikoli ateliér, ale opravdové hory: reálné místo, kde se tváře herců červenají zimou (nikoli líčidlem), kde vítr není vytvořen efektem, ale živlem, a kde je každý krok opravdový. „Kdybychom točili ve studiu, ztratilo by to duši,“ řekl později režisér v jednom z rozhovorů.

Takový přístup byl v té době výjimečný. Československá televize dávala přednost praktickému natáčení v interiérech, zatímco Hollý trval na autentičnosti. Tím se jeho filmová pohádka dostala na hranici svých možností – a právě odtud pramení její síla.

Film mezi sněhem a hladem

Tatranské vrcholy, kde se natáčela velká část díla, se staly kulisou i protivníkem filmového štábu. Ten musel denně zdolávat zledovatělé stezky, transportovat rekvizity v batohu a čekat, až se mezi mraky na chvíli objeví světlo. „Bylo to náročné, často jsme neměli ani sůl, natož pořádné jídlo,“ vzpomínala později Libuše Šafránková. V některých dnech teploty klesaly hluboko pod minus deset, kamera zamrzala a maskérky nahřívaly líčidla nad ohněm.

Navzdory tvrdým podmínkám působí výsledek překvapivě něžně. Každý detail vnáší do pohádky přirozenou pravdivost, kterou by žádný trik nenahradil: pára od úst, křehké záběry zasněžených skal, ojíněné větvičky… To vše je ve filmu zcela skutečné.

Kameraman dokonce musel připevnit aparaturu na saně, aby vůbec mohl zachytit klouzající postavy v záběru. To, co dnes zní jako romantická legenda, bylo však fyzicky nesmírně vysilující. A také z této únavy a zimy vzešla poezie, která film dodnes odlišuje od jiných pohádek své doby.

Herci mezi snem a skutečností

Film stojí i na výjimečných hereckých výkonech. Libuše Šafránková vytvořila princeznu Marušku jako bytost křehkou a odhodlanou zároveň, s pohledem hledajícím i zrcadlícím dobro i v mrazu. Její výkon byl o to působivější, že většinu scén točila v tenkých šatech, často promočených sněhem. „Nebylo to jednoduché, ale na place panovala zvláštní energie,“ popsal atmosféru natáčení asistent režie.

Šafránkové klíčový herecký partner, maďarský herec Gábor Nagy, se naučil česky natolik, že většinu textu natočil bez dabingu. Měl prý obdivuhodnou disciplínu: mezi záběry trénoval výslovnost, zatímco ostatní bojovali s únavou. Jeho přirozený klid a rozvážnost dodaly Solnému princi hloubku a jemný smutek.

Karol Machata v roli krále Pravoslava ztělesnil pýchu, která se mění v pokoru, zatímco Ladislav Chudík jako vládce Podzemního království propůjčil své postavě majestát a moudrost. Jozef Kroner, tehdy už legenda slovenského filmu, dodal příběhu humor a lidskost. Vypráví se, že některé jeho repliky vznikly přímo na místě: improvizoval, aby rozesmál promrzlý štáb.

Každý z hereckých představitelů vnesl do filmu kus své osobnosti. Možná i proto působí jejich výkony tak přirozeně, upřímně. Nebyli to jen „herci v kostýmech“, ale lidé, kteří se na několik týdnů stali součástí horského světa (a pohádkového děje).

Kamera, hudba a symbolika

Režisér Hollý pracoval s přírodou jako s živým organismem. Světlo, sníh i mlha se staly rovnocennými herci. Scény z jeskyní Domica a Demänovské ledové jeskyně působí téměř mysticky: ticho, dech, odlesky pochodní…

Hudba Karla Svobody propojuje napětí s melancholií, zatímco kostýmy Theodora Pištěka dodávají vizuální hloubku i v mrazu. Nic v tomto filmu není samoúčelné či samostatné: všechno má svůj význam, svou poezii, svůj dech – a vše je propojeno jemnou pavučinou vztahů s ostatními prvky.

Sůl nad zlato není jen filmem o lásce dcery k otci, ale především o hodnotě obyčejných věcí. Právě takových, které si člověk často uvědomí až tehdy, když o ně přijde. Zasněžené Tatry nejsou jen kulisou, ale symbolem čistoty, mrazu a očisty. V kontrastu k chladné bělobě hor se objevují teplé barvy podzemního světa, kde se sůl mění ve zlato: obraz lidské touhy po bohatství, které však nemá duši. Cesta princezny Marušky do podzemí pak připomíná sestup do vlastního nitra: hledání pravdy o tom, co má skutečnou cenu.

Odkaz, který přetrvává

Po měsících fyzicky i psychicky náročného natáčení vznikl film, který se stal symbolem poctivého filmařství. Když se na něj dnes díváme, můžeme vidět nejen princeznu či krále, ale i otisk skutečných lidí, kteří ve sněhu a hladu bojovali o něco, co mělo přesáhnout čas. A taky jej přesáhlo.

Každý rok, když se objeví v televizi, nám Sůl nad zlato připomíná, že opravdové věci se nerodí z pohodlí, ale z úsilí a pokory. A koneckonců možná hlavně proto hřeje mrazivá pohádka i po více než čtyřiceti letech.

Zdroje: csfd.cz, ceskatelevize.cz, fdb.cz