Natočit Pelíšky nebyla žádná sranda: Štáb riskoval a nejslavnější scéna neměla vůbec existovat

Film Pelíšky zná v Česku opravdu skoro každý. Víme, kdy přijde jaká hláška, vtipná scéna nebo kdy nám ztuhne úsměv a zvlhnou oči. Je to film s velkým F, který můžeme vidět stokrát a stejně nás bude pořád bavit.

A čím častěji se k Pelíškům vracíme, tím víc máme pocit, že o nich vlastně víme všechno – a ona to vůbec není pravda. Zákulisí jejich vzniku je plné překvapení, změn plánů a náhod, bez kterých by tenhle film možná nefungoval tak skvěle, jako funguje.

Původní plán byl úplně jiný

Na začátku nestál záměr natočit film o dospělých a jejich životních strastech. Jan Hřebejk chtěl původně natočit film o mladých lidech, podobný filmu Šakalí léta. Naštěstí se do toho vložil jeho zkušený kolega, režisér Jiří Krejčík, který měl na svém kontě už x úspěšných snímků a přesvědčil Hřebejka, aby se zaměřil spíš na rodiče než na jejich děti. A jak se ukázalo, byla to trefa do černého a díky Krejčíkovi máme naprosto ikonický snímek o dospělých, jejichž byť rozdílné světy se protnou a vytvoří naprosto geniální výpověď doby, politických postojů i vnitřních nejistot. Ostatně Krejčík si pak sám ve filmu střihnul roli rodinného lékaře, který přihlíží legendární scéně oběda na Boží hod.

Základ stojí na realitě

Pelíšky se odehrávají mezi Vánoci roku 1967 a létem 1968. Velké dějiny jsou ale pořád někde stranou. Politika a ideologie, ke které mají protagonisté rozdílné postoje, se řeší hlavně doma v obýváku než veřejně a většina situací má reálné kořeny ze skutečnosti. Spousta dialogů vychází ze vzpomínek na dětství tvůrců a některé z těch absurdních situací, které ve snímku tak milujeme, se opravdu staly.

Legendární obsazení

Když se dnes podíváme na obsazení Pelíšků, je to bez nadsázky přehlídka hereckých legend. Jiří Kodet jako Kraus vytvořil jednu z nejintenzivnějších postav českého filmu. Jeho výbuchy vzteku, fanatismus i přesvědčení o vlastní pravdě jsou děsivé právě proto, že nejsou přehnané. Kodet tu nejen nepřehrává, protože podle výpovědí rodiny a hereckých kolegů takový opravdu byl i v reálném životě, ale navíc jsme takového člověka, v nejrůznějších obměnách, potkali v životě snad všichni.

Proti němu stojí Miroslav Donutil v roli majora Šebka, který byl v té době již filmovou legendou. Po natáčení vtipně podotknul, že po tomto snímku už přijme pouze roli generála, protože v Černých baronech hrál poručíka, v Tankovém praporu nadporučíka a v Pelíškách majora. Podle něj je vyšší hodnost naprosto logický postup.

Geniální improvizace

Jedna z nejkrásnějších věcí na Pelíšcích je to, jak skvělé jsou dialogy, a samozřejmě na tom má velkou zásluhu Hřebejk, který pracoval na scénáři několik let. Nicméně přestože byl už základ výborný, na úspěchu snímku se podíleli sami herci, kteří se nebáli přidat něco autentického ze sebe a na place improvizovali.

Třeba scéna, kdy Bolek Polívka zapíchne hořící prskavku do vlasů Simony Stašové, nebyla vůbec plánovaná – Polívka to prostě udělal na place a zůstalo to ve filmu. Stejně tak slavná chvíle, kdy Šebek názorně předvádí, jak se má pít vodka v zákopu, zvolá „Maršal Malinovskij!“ a jeho bratr pohotově přihodí „Brašuleee!“ – tahle replika ve scénáři neexistovala a vznikla až během natáčení.

Silný moment při příjezdu ruských vojsk v srpnu 1968, kdy se začne na piano hrát česká hymna, byl zase nápad asistenta režie, kterému rodiče vyprávěli, že právě takhle lidé v tu noc doma reagovali – zpívali hymnu, protože nic jiného už nezbývalo. Legendární větu „A skláři nebudou mít co žrát“ si pak vymyslela Stella Zázvorková, a přesně tenhle typ suchého, trefného humoru filmu nesmírně pomohl. A do třetice improvizace – Jaroslav Dušek přišel s nápadem na lehce absurdní erotickou předehru s těžítkem.

Film, který se stal legendou

Když měly Pelíšky v roce 1999 premiéru, nikdo netušil, že z nich bude generační záležitost. Úspěch ale přišel téměř okamžitě a snímek utržil hned tři České lvi a nespočet nominací na české i mezinárodní ceny. V neposlední řadě ale získal srdce českých diváků, kteří ho považují za naprostou a nepřekonatelnou klasiku.

Zdroje: radioblanik.cz, kinobox.cz, csfd.cz