Na Českých lvech 2026 se stalo něco zvláštního. Jeden okamžik teď koluje internetem
Český lev 2026 byl večerem plným emocí, překvapení a zasloužených výher. Přesto se na letošním ročníku odehrálo něco, o čem se druhý den mluvilo možná víc než o samotných vítězích.
Třiatřicátý ročník se letos přestěhoval z tradičního Rudolfina do prostornějšího Kongresového centra. Změna místa nebyla jen logistická. Organizátoři tím chtěli večer trochu rozhýbat a přitáhnout mladší publikum.

Moderování se ujala stand-up komička Bianca Cristovao, která večer otevřela vtipným hravým prologem. Ten se odehrával v Praze roku 2050, kde televizní obrazovky chrlí jen obsah vyrobený umělou inteligencí. Moderátorka se proto nechá přenést zpátky do roku 2025, kdy česká kinematografie ještě skutečně žila.
Úvod byl hezky vymyšlený, ale zároveň trochu rýpnul do toho, kam se dnes obsah posouvá. Sál se pomalu naplňoval očekáváním. Franz Agnieszky Hollandové sklízel první sošky za masky a scénografii, Sbormistr bodoval v kategorii zvuku. A všechno vypadalo, že se večer ubírá správným směrem.
Tohle na programu večera nebylo
Silné chvíle na sebe nenechaly dlouho čekat. Šestnáctiletá studentka gymnázia Kateřina Falbrová převzala cenu za nejlepší herečku v hlavní roli ve Sbormistrovi a přiznala, že ji bere jako satisfakci pro třináctiletou holku, která šla na konkurz bez záruk. V sále bylo najednou ticho a bylo vidět, že to lidi vážně vzalo.
Německý herec Idan Weiss, oceněný za roli ve filmu Franz, poděkoval akademii i Agnieszce Hollandové a natáčení označil za nejlepší část svého dosavadního profesního života.
Dagmar Sedláčková, producentka vítězného Karavanu, přiznala, že jak se večer blížil ke svému závěru, ztrácela naději. Na pódium prý vystoupila s tlukotem srdce, který bylo snad slyšet i skrz mikrofon. Slovenská stopa byla letos na Lvech výrazná a zasloužená.

Dokumentarista Miro Remo si domů odnesl tři ceny za snímek Raději zešílet v divočině. Cenu za režii pak nečekaně získala debutantka Katarína Gramatová za celovečerní film Nahoře nebe, v dolině já.
Nápad organizátorů dával smysl
Organizátoři letos vsadili na generační obměnu, aspoň tedy v rámci jednoho večera. Ceny měli předávat mladí, neokoukaní tvůrci, kteří za sebou ještě nemají desítky podobných akcí a nepředříkávají poděkování nazpaměť.
Člověk čekal, že se o těch lidech něco dozví. Že se něco dozví o lidech, kteří po vzoru dnešních laureátů povedou českou kinematografii dál. Jací jsou? Co natáčejí? Co je na filmovém řemesle baví? Jenže to se tak úplně nedozvěděli.
Mladí tvůrci na pódium skutečně přišli
Celé to trvalo kratší dobu, než trvá přečíst tenhle odstavec. Mladý tvůrce přišel, rozbalil obálku, řekl jméno a byl pryč. Nekonal se žádný komentář k filmům, žádný vlastní pohled ani nějaký jiný zajímavý poznatek.
Večer se hnal kupředu takovým spádem, že nezbýval prostor na jedinou větu navíc, a právě to byl největší problém letošních Lvů. Snaha dát prostor nastupující generaci paradoxně skončila tak, že ji nikdo nestihl poznat. Přišli a odešli dřív, než divák stihl zjistit, kdo to vlastně je.
Slavnostní večer potřebuje trochu jiný rytmus
Nejlepší projevy nejsou nutně ty nejdelší. Jsou to ty, které si pamatujete ještě cestou domů. Helena Bezděk Fraňková, která převzala cenu za mimořádný přínos české kinematografii, to letos potvrdila. Jenže večer na tohle neměl čas. Nebo si ho nedovolil mít. Kategorie se za sebou rychle střídaly a najednou byl konec.
Někdo z vás si možná vzpomene, že podobnou výtku slýchal už loni. Tlak na délku přenosů je samozřejmě pochopitelný. Televizní producenti vědí, že pozornost diváků je dnes nestálejší než počasí v dubnu a každá zbytečná minuta je riziko. Jenže tady se neškrtaly nudné momenty. Škrtaly se i ty, které ten večer dělají zajímavým.
A teď otázka na vás: Myslíte, že slavnostní přenosy mají zpomalit a dát lidem na pódiu víc prostoru, nebo dnešní diváci rychlé tempo naopak oceňují?
Zdroje: idnes.cz, seznamzpravy.cz, magazin.aktualne.cz
