Nejbrutálnější film Československa: Krev netekla, ale po zhlédnutí jsme hledali psychiatra
Když někdo řekne slovo horor, většina z nás si představí snímek, ve kterém nějaké monstrum nahání skupinu přeživších, které jednoho po druhém brutálním způsobem zabíjí. U hororů jsme zvyklí na krev a spoustu křiku. Skutečný horor však nemusí komunikovat atmosféru strachu jen skrze přímočaré použití násilí. Může ji komunikovat zaměřením se na postupný a absolutní psychický rozpad protagonistů, kteří se nacházejí v tíživé situaci a podléhají paranoie.
Skuteční géniové filmového plátna jsou schopní komunikovat a budovat atmosféru strachu postupně a s jemnými nuancemi, namísto uchylování se k prvoplánovému prolévání krve. Snímek z konce šedesátých let navíc tíživý pocit u diváka vyvolává i skrze načrtávání paralel mezi filmem a realitou. To, co se v tomto snímku děje, bylo svého času denním chlebem řady nepohodlných lidí a vyjadřuje to, skrze jaké mechanismy totalitní režim manipuloval své oběti.
Příběh působivý skrze svoji jednoduchost
Snímek Ucho z roku 1969 byl natočený režisérem Karlem Kachyňkou, který se spolu s Janem Procházkou podílel na sepsání scénáře. Ten vycházel z knihy právě od Jana Procházky a zaměřuje se na příběh dvou manželů Ludvíka a Anny, ztvárněnými Radoslavem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou, kteří se v roce 1952 vracejí z vládní recepce zpět na svoji vilu. Mezi oběma postavami panuje napětí, kdy Anna manželka zamýšlí vyvolat hádku, neboť ji urazilo, že manžel zapomněl na jejich desáté výročí sňatku.
Na místě však zjišťují řadu podivných okolností. Zámek je vyměněný, telefon nefunguje a po zahradě se pohybují cizí muži. Ludvík si s hrůzou uvědomuje, že jeho nadřízený ministr byl spolu s dalšími zatčen na základě zprávy, kterou Ludvík sám pomáhal psát. Následuje spirála paranoi, odstraňování důkazních listin a realizace, že pracovníci StB do jejich bydla nainstalovali odposlouchávací zařízení.
Tíživý snímek značící konec volných poměrů v Československu
Snímek Ucho z roku 1969 je jedním z posledních filmů, které se ještě odvážily kritizovat poměry v tehdejším socialistickém Československu. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a nastolení normalizace začala éra politických snímků na objednávku a filmy, které byly identifikovány jako nepohodlné, byla odstraňovány, zakazovány a utajovány.
Snímek poukazuje na každodenní realitu života v totalitní zemi, kdy je každý sledován i v soukromí svého vlastního domova. Náhlé zatčení ministra na základě nepohodlné zprávy vykresluje vrtkavost osudů této doby. Ať jste byli kýmkoliv, pád mohl přijít kdykoliv a na dveře vám z ničeho nic zaklepali příslušníci tajné policie. Politici byli odstraňováni a nahrazováni za jiné, které eventuálně s velkou pravděpodobností potkal stejný osud.
Klaustrofobie dosažená skrze minimalismus
Snímek Ucho je dodnes vysoce ceněný jako kvalitně zpracované svědectví o náležitostech života v totalitní zemi. Ačkoliv se v něm neobjevuje byť jediná násilná scéna, převládá zde násilí psychologické, kdy můžeme sledovat postupný rozpad psychické pohody obou protagonistů, manželů Ludvíka a Anny.
Téměř celý snímek se odehrává v prostředí jednoho domu, což je narušováno například flashbacky na firemní večírek. Právě takto omezená scenérie však vytváří téměř klaustrofobický dojem, kdy jsou postavy téměř uvězněny ve vlastním domě, kde i stěny mají uši. Snímek je natočený černobíle, což mu dodává téměř až nádech filmu noir, s přesahem do hororové roviny.
Film obsahuje prvky satiry, frašky, grotesky, kriminálního filmu, ale najdeme v něm i téměř hitchcockovské scény. Znepokojivý hudební podkres velmi účinně podtrhává záměr celého filmu nastolit atmosféru strachu a nejistoty. Ne nadarmo tak režim odsoudil snímek ihned po jeho vzniku jako nežádoucí a nechal ho na dvacet let zavřít do trezoru. Premiéru tak měl snímek až 21 let od natočení, v roce 1990.
zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, cs.wikipedia.org
