Nejdéle žijící psí plemeno světa: Žije tak dlouho, že kdyby se rozhodlo vás přežít, ještě vám na hrob položí květinu

V přírodě obvykle platí, že čím větší zvíře je, tím delší život má. U psů to ale funguje přesně naopak. Irský vlkodav zemře kolem osmého roku, drobný pejsek až v šestnácti. A jedno malé plemeno překonává i tuhle statistiku. Zcela běžně se totiž dožívá věku, který je pro ostatní psy nedosažitelný.

Psi jsou našimi věrnými společníky odjakživa, stávají se součástí našich rodin, kamarády na procházkách nebo partnery při večerním odpočinku u televize. Někteří si najdou cestu k našemu srdci tak hluboce, že nás jejich ztráta bolí ještě po letech.

Proto řada lidí při výběru čtyřnohého přítele zvažuje nejen povahu nebo vzhled, ale i pravděpodobnou délku života, který spolu společně stráví.

Čím větší pes, tím kratší život

Obrovská psí plemena opouštějí svět kolem sedmého až desátého roku, zatímco drobní pejsci poměrně často oslaví i sedmnácté narozeniny. Podle jedné z teorií spočívá problém v růstové dynamice. Všechna štěňata se rodí zhruba stejně velká, ale některá pak nabývají obřích rozměrů. A právě tato prudká expanze příliš zatěžuje organismus. Plus k tomu ještě přidejte zvýšené riziko nádorových onemocnění u velkých psů. 

Malá plemena žijí podstatně déle. Běžně se dožívají čtrnácti až osmnácti let, výjimkou nejsou ani jedinci oslavující dvacítku. Čivava, maltézáček nebo pudl figurují na předních příčkách žebříčku nejdéle žijících plemen. 

A pak je tu ještě jorkšírský teriér, který běžně žije čtrnáct až šestnáct let, přičemž mnozí jedinci bez problémů dosáhnou i vyššího věku. Kočka se v průměru dožívá zhruba patnácti let. Jorkšír tedy klidně může svého kočičího konkurenta přežít.

Tahle chlupatá kulička s hedvábnou srstí a obrovským sebevědomím dokáže být věrným parťákem opravdu dlouho. A právě to ocení každý, kdo touží po skutečně dlouhém přátelství se svým čtyřnohým společníkem.

Z dolů a továren do salonů

Historie jorkšírského teriéra začíná v chudých čtvrtích Anglie. V 11. století nesměla prostá lůza vlastnit velké lovecké psy, jelikož se šlechta obávala pytláctví ve svých lesích. Omezení donutilo horníky ze severního Yorkshiru vytvořit drobného lovce, který zvládne likvidovat hlodavce.

Malý psík s velkým srdcem doprovázel dělníky do šachet, kde chytal krysy. V textilních továrnách plnil stejnou službu. Byl užitečný, levný na provoz a vešel se všude. Někdy si dokonce ulovil králíka na nedělní oběd.

Změna přišla ke konci devatenáctého století, kdy se jorkšír dostal do přízně vyšších společenských vrstev. Jeho elegantní vzhled s dlouhou srstí z něj udělal módní doplněk bohatých dam. Z krysaře se tak rázem stal salonní miláček. Do širokého povědomí se dostal v šedesátých letech minulého století a od té doby patří mezi nejpopulárnější plemena.

Malý pes s obřím egem

Jorkšírský teriér sice vypadá jako živá plyšová hračka, kterou byste mohli nosit v kabelce, uvnitř se ale skrývá skutečný teriér s temperamentem mnohem většího zvířete. Je energický, sebejistý a překvapivě odvážný. Až komicky neohroženě se postaví psům stonásobně těžším. 

Ochrana majitele je pro něj samozřejmá věc, občas to ale přehání. Svůj prostor totiž hlídá opravdu důsledně a každého návštěvníka ohlásí pořádným štěkotem. K neznámým lidem přistupuje rezervovaně. Není to typ, který by u každého cizího člověka vrtěl ocasem. Naopak dává jasně najevo, když mu někdo není sympatický. 

Pejsek není vhodný pro každého

I když je maličký a roztomilý, vyžaduje důslednou výchovu. Má vlastní hlavu a někdy dost tvrdohlavou. Hodí se pro lidi hledající aktivního kamaráda. Toto plemeno totiž miluje pohyb, výlety a hry. Pro začátečníka je zvládnutelný, pokud je páníček ochoten naučit se důslednosti. Výchova musí probíhat už od štěněte.