Nejotravnější dědula za bolševika. Když zazvonil, i pes radši předstíral, že není doma
Dědeček, který vstává za rozbřesku, řeže dříví pod okny a tvrdí, že „příští rok už nezaseje“. Za socíku si takového pokladu užívala jedna pražská rodinka, která zatoužila po vesnické chalupě s výhledem na les. Místo klidné rekreace je však čekal boj o nemovitost s houževnatým venkovským samorostem, jehož meteorologické hlášky dnes mnozí používají při každém dešti.
Když se řekne děda Komárek, většině Čechů se okamžitě vybaví nejslavnější filmový chalupář všech dob s jeho nesmrtelnou hláškou „Chčije a chčije“. Josef Kemr vytvořil postavu tak věrohodnou, že mnoho diváků dodnes překvapí, když zjistí, že v době natáčení mu bylo pouhých 54 let a rozhodně nebyl starcem nad hrobem, kterého tak bravurně ztvárnil.
Děda Komárek je typickým venkovským svérázem, pro kterého je práce na první místě. Vstává za úsvitu, hospodaří na svém políčku, stará se o dobytek a rozhodně nemá pochopení pro městské povaleče, kteří v deset dopoledne ještě hnípou v posteli. Jeho životní rytmus je podřízen vesnickým zvyklostem, jako je klekání nebo dojení kravky.
Chalupa, blechy a zmije aneb Pražáci na venkově
Film „Na samotě u lesa“ z roku 1976 vypráví příběh pražské rodiny Lavičkových, která sní o vlastní chalupě na venkově. Když narazí na idylickou chaloupku dědy Komárka, zdá se, že našli svůj vysněný úkryt. Jenže děda Komárek, ačkoliv slíbí, že chalupu prodá, stále tento okamžik odkládá a mezitím Lavičkovi musí sdílet domek s ním, což vede k řadě úsměvných situací.
Zatímco otec rodiny Oldřich a děti Petr a Zuzanka si na soužití s dědou postupně zvykají a dokonce si ho oblíbí, matka Věra je stále rozčilenější. Vadí jí prakticky všechno, od slepic v pokoji přes blechy až po ranní řezání dříví.
Děda Komárek nebyl jen výmyslem scenáristů
Tato postava byla inspirována skutečným panem Lukšíčkem, od kterého si Svěrák se Smoljakem chtěli koupit chalupu, ale on jim ji po dvou letech slibů nakonec neprodal. Josef Kemr měl možnost se s panem Lukšíčkem potkat a udělat si pro svou roli vzor, ale odmítl to s tím, že si chce dědu Komárka zahrát po svém, což se mu povedlo perfektně.
Josef Kemr to neměl během normalizace jednoduché. Kvůli své hluboké víře byl označován za pámbíčkáře a tehdejší režim ho nechtěl příliš ukazovat v médiích. Režisér Jiří Menzel si však prosadil obsazení Kemra do role dědy Komárka s argumentem, že žádný jiný herec neumí tak dobře sekat kosou jako on.
Filmové hlášky, které zlidověly
„Báječná rodinná komedie, která ani po třiceti letech neztratila nic ze svého půvabu. Nezapomenutelný výkon Josefa Kemra. Humor pánů Svěráka a Smoljaka je mi zkrátka blízký,“ napsal jeden z diváků ve své recenzi.
A co všechno děda Komárek ve filmu provádí? Budí Lavičkovy za úsvitu řezáním dříví, pouští do pokoje slepice, poslouchá rozhlasové pohádky, vypráví o tom, jak u něj zapomněl violista violu, chodí na pohřby svých vrstevníků a v hospodě se popere. Když se pak roznemůže a lékař ho přes jeho odpor pošle do nemocnice, Lavičkovi si myslí, že konečně přišla jejich chvíle. Jenže když později přijedou s notářem, aby dojednali koupi chalupy, najdou dědu opět doma, zdravého a čilého.
Zásah cenzury (nejen) do obsazení
Film měl při svém vzniku i několik překážek. Kromě problémů s obsazením Josefa Kemra se vyskytly potíže i s Janem Třískou, který měl v té době zákaz natáčet. Menzel natáčení úmyslně oddaloval, jen aby mu Třísku povolili. Navzdory pozdější Třískově emigraci do USA nebyl snímek uložen do pomyslného trezoru zakázaných děl. Místo toho z něj komunistická cenzura vystřihla všechny scény s ideologicky závadným hercem a do plné verze se tyto záběry vrátily až po pádu režimu v listopadu 1989, kdy se film konečně dočkal své kompletní podoby.
Film přitom visel na vlásku už během natáčení. Barrandovský dramaturg Ludvík Toman, o němž se šuškalo, že donáší sovětské tajné službě, chtěl celý projekt shodit ze stolu. Vadilo mu nejen příliš mnoho křížů na hřbitově, ale i to, že Svěrák se Smoljakem podle něj neuměli hrát.
Legendární chalupa, kde se natáčel film, stojí na kraji obce Radešice na Petrovicku ve středních Čechách. Vede k ní kamenitá cesta a v době natáčení zde bydlel jistý pan Kabát. Současný majitel chalupu koupil v roce 1988 a provedl rozsáhlou rekonstrukci, takže dnes by ji děda Komárek nejspíš nepoznal.
Zdroje: reflex.cz, csfd.cz, kinotip2.cz
