Nejpraštěnější český film všech dob: Diváci se už 20 let hádají, jestli je geniální, nebo úplně na hlavu

Některé filmy mají strašně smíšené recenze. Jeden takový tu dnes máme. Jedna polovina lidí jej skoro až nenávidí a druhá na něj nedá dopustit. Ti první říkají, že je to nejhloupější film všech dob. A ti druzí zase, že je to neskutečně geniální komedie.

Na první pohled to vypadá jako docela normální komedie. Do výuky nastupují frekventanti střední policejní školy a divák čeká klasickou komedii o tom, jak se z civilistů stávají policajti. Jenže už po pár minutách je jasné, že tohle má trochu jiný scénář. Film je spíš řetězem ztřeštěných scén, které drží pohromadě jen jednoduchá kostra.

Velitel školy major Václav Maisner začne pátrat po údajném špiónovi FBI mezi nováčky. Do toho se po jednom nepříliš jemném žertíku zamotá do konfliktu se svým podřízeným a všechno to nakonec dopadne tak, že se příběh převrátí až do nefalšovaného přepadení banky.

Když publikum jásá a zběsile se směje

Právě tahle schopnost přeskakovat mezi absurditami je důvod, proč část diváků mluví o genialitě. Ne kvůli propracované zápletce, ale kvůli tomu, že film se chová jako živelný večírek. Jedna situace střídá druhou, humor vzniká z nedorozumění a ze střetu typů postav. Přihlouplí policisté, svérázní učitelé a nováčci, kteří se zuby nehty snaží udržet v policejní akademii. A do toho velitel, který se snaží vybudovat instituci podle amerického vzoru tak urputně, že své lidi nutí dívat se na slavnou sérii Policejní akademie a napodobovat její styl.

Film svoji praštěnost vůbec neskrývá. Naopak ji přiznaně zapojuje do děje. Major Maisner buduje školu podle filmů, které obdivuje, a celý svět se mu rozpadá ve chvíli, kdy dostane informaci, že někde mezi jeho nováčky je tajný agent. A protože je to bláznivá komedie, vyšetřování má tak trochu českou logiku. Je to spíš lavina omylů, špatných tipů a přehnaných reakcí. Jednou se někdo jeví podezřele, protože má tričko s anglickým nápisem. Jindy proto, že umí baseball. A jindy proto, že se velitel v noci ztrácí ve spisech a hledá stopy tam, kde žádné nejsou. S humorem tahle komedie pracuje bravurně.

Když to publikum nezvládá

Druhá část publika ale říká něco jiného. Že je to jen sled scének bez rytmu. Že humor někdy působí jako příliš nucený a ve finále je vám spíš trapně, než že by vás to rozesmálo. Příběh je vedlejší a některé momenty jsou tak přepálené, až člověk váhá, jestli se má smát, nebo jen kroutit hlavou. A je fér říct, že ten dojem záměrné šílenosti se u tohohle filmu skutečně míchá s pocitem, že vznikal jako rychlá domácí napodobenina amerického stylu.

Jenže přesně v tom je ta záhada. Kdyby šlo jen o nepovedený pokus, dávno by zapadl. On se ale pořád vrací. A s ním i postava Maisnera, která je v celé té praštěnosti vlastně jako král cirkusu. V materiálech se uvádí, že jde o největší filmovou roli Ladislava Potměšila a že Maisnera pojal jako sympatičtější obdobu kapitána Harrise. Ať už s tím souhlasíte nebo ne, děj filmu to opravdu žene dopředu. Velitel, který je přesvědčený, že všechno řídí, přitom se mu realita vysmívá do obličeje. A když si říkáte, že už to dál nejde vystupňovat, přijde pokračování.

Když se z majora stane kovboj

Druhý díl filmu Byl jednou jeden polda začíná přesně tak, jak byste čekali, že začne pokračování podobné komedie. Major se vrací z mise v New Yorku v kovbojských botách a se želízky na rukou. Američané ho předají českým kolegům a on se tváří, že vyhoštění z USA je jen maličkost, protože údajně rozvrátil newyorskou policii.

Ve škole mezitím došlo ke změnám. Maisner je degradovaný, náčelníkem je teď kapitán Hrubec a staré známosti se vracejí v nových kabátech. Hromotlucký Kuře má stále svůj traumatický problém s počítáním prstů. Psycholožka Kudláková má stále slabost pro velitelské typy. A do toho se na scéně objeví podezřelá trojice, která chce jakousi věc z Ameriky. V příběhu se mluví o supermoderním čipu a o tom, že Maisner je využit jako kurýr, aniž by o tom věděl.

Zní to jako špionážní zápletka, ale ve skutečnosti se to samozřejmě mění ve sled excesů. A stejně jako v prvním filmu se i tady hra opakuje. Falešná akce, skutečná akce, nečekané vysvětlení a závěrečné odhalení, že to vlastně zase byla prověrka.

Proč se o tom pořád hádáme

Je to jednoduché. Tyhle filmy nestojí na propracovaném scénáři. Stojí na energii a tak trochu právě na své ztřeštěnosti. Často to nemá hlavu ani patu, ale jednotlivé scény jsou vlastně svým způsobem vtipné a neurazí. Kdo přijme pravidla hry, často se baví. Kdo očekává komedii, která směřuje k chytrému finále, obvykle trpí.

Zdroje: filmovyprehled.cz, filmcenter.cz, csfd.cz