Nejprotivnější babka socialismu: I kdyby měla peněz jak želez, chtěla by po vás vrátit drobek z vánočky

Kdyby jí někdo ukázal kočičí zlato, nejspíš by ho prohlásila za drahocenný poklad a žádala za něj výkupné. Tato dáma dokázala být tak lakomá a zlomyslná, že naháněla strach všem ve svém okolí. A přitom herečka, která ji ztvárnila, patřila k oblíbeným osobnostem českého filmu. 

Osmdesátá léta byla zlatým časem, kdy vznikaly jedny z nejlepších filmů i pohádek. Zároveň záporné postavy, které se v nich objevily, dokázaly nahnat strach, protože ještě nebylo tak přísně hlídané, co si mohou dovolit, aniž by se dětští diváci rozbrečeli.

Příručka pohádkové zrůdy

Její zlo musí ideálně vyzařovat z každého gesta, z každého slova, ale zároveň musí zůstat věrohodná a lidsky pochopitelná. Nejlepší záporačky mají ke svému chování neprůstřelné důvody. Jejich motivace je rovněž jasná, je to buď pomsta, žárlivost, anebo prostá chamtivost. Takové postavy dokážou být současně odpudivé i oblíbené. Diváci je nenávidí, ale zároveň je nemohou přestat sledovat. 

Možná ta nejprotivnější babizna všech dob se jmenuje čarodějnice z Černých lesů a zahrála ji Helena Růžičková v pohádce „O princezně Jasněnce a létajícím ševci“ z roku 1987. Jak se k roli dostala? Typicky podle sebe, jednoduše si ji vzala. Podle dostupných zdrojů prý, když Růžičková zaslechla, že Troška chystá pohádku, neváhala ani chvilku. 

Přišla za ním a prohlásila, že v ní hraje čarodějnici. A jak řekla, tak učinila. 

Mistryně proměn

Helena Růžičková byla komediantka tělem i duší. Proslavila se hlavně jako Heduš Homolková nebo jako Mařenka Škopková ve filmech Slunce, seno, ale dokázala hrát i úplně jiné role, třeba tuto čarodějnici. Se svojí filmovou dcerou Černavou vytvořily zlé duo, jehož motivace byla divákům více než jasná, pomstychtivost a uražená pýcha po prohraném sporu u krále. 

Trápení v čarodějnickém úboru

Natáčení v kostýmu čarodějnice bylo pro Růžičkovou skutečnou zkouškou trpělivosti. Obrovský kostým s dlouhými nehty jí prakticky znemožňoval jakékoliv normální aktivity, nemohla bezproblémově jíst, pít ani chodit na toaletu během celého natáčecího dne. 

Během natáčení se navíc odehrála spousta absurdních situací. Jednou jí do kostýmu vlezl potkan a ona, aby nepřerušila záběr, zůstala sedět nehybně s hlodavcem ve výstřihu až do konce scény. Štáb pak chvíli marně hledal, kam zvíře zmizelo. 

Skvělého výsledku filmaři dosáhli i bez přemíry efektů

Jírova křídla byla zkonstruována podle historických návrhů renesančních vynálezců a pro létací scény se tak využilo jak studiové natáčení, tak například práce s jeřábem nebo s miniaturami. Často trvalo celý den natočit pouhé dva záběry, protože příprava techniky a malování kulis vyžadovaly extrémní preciznost.

Bezpečnost na place nebyla vždy zaručená. Při jedné scéně se pod herečkami prolomila větev a obě spadly do studené vody, přičemž záběr musel být později vystřižen. 

Film je na ČSFD hodnocen spíše kladně

Pohádka se tehdy opravdu povedla a neříkám to jen tak. Vyhrála na festivalech v Chicagu, Bruselu i v Gottwaldově, což v osmdesátých letech nebyla žádná sranda. Kritici oceňovali, že konečně vidí pohádku, která nebere děti za hloupé a nebojí se je pořádně vyděsit. Nejlepším důkazem kvality jsou však reakce diváků, kteří si film pouští dodnes. 

Na filmové databázi například píší: „Jediná pohádka Zdeňka Trošky, která není tupá a kýčovitá. Škoda, že jeho umělecký způsob se utopil v honbě za komerčním úspěchem.“ Jiní komentují: „To jsem z toho jelen! Čím to, že režisér současných komedií byl kdysi schopný natočit půvabnou a originální pohádku?“

Helena Růžičková zemřela před více než dvaceti lety, ale zanechala po sobě spoustu senzačních filmových rolí, a to včetně ježibaby v pohádce O Jasněnce a létajícím ševci.

Zdroje: extra.cz, filmovyprehled.cz, csfd.cz