Z nejslavnějšího českého filmu je najednou slovenská pýcha. Slováci si ho přivlastnili a chlubí se s ním jako s cizím peřím

Existuje snímek, u kterého se smějete i pláčete najednou. Komedie, která vypráví o okupaci, rodinných konfliktech a první lásce. Za čtvrt století od premiéry stále baví celé generace diváků. A zatímco my Češi ho bereme za svůj národní poklad, Slováci tvrdí totéž. Kdo má pravdu?

Dnešní klasika měla cestu k úspěchu víc než trnitou. Tvůrci čekali šest let, než byli schopni po muzikálu Šakalí léta natočit další film. Původním záměrem byl dvoudílný televizní snímek na Vánoce. Nakonec se z toho vyklubal jeden z nejúspěšnějších českých filmů všech dob.

Scénář prošel osmi verzemi a zpočátku v něm chyběla klíčová srpnová okupace z roku 1968, která se nakonec stala vrcholem celého vyprávění. Co se týká financí, potřebné finanční prostředky se sháněly pět let.

Natáčení plné nečekaných okamžiků

Donutil s Polívkou byli dlouholetí divadelní parťáci z Divadla Na provázku a na natáčení to bylo znát. Vtipkovali spolu tolik, že často nebylo jasné, kde končí herecké role a kde začínají dva kamarádi, kteří si jen povídají mezi záběry.

Jaroslav Dušek měl pověst improvizátora a Eva Holubová vzpomíná, jak ji Dušek rozesmíval nečekanými přídavky do dialogů. V jedné scéně dostal od Jiřího Kodeta skutečnou ránu holí, která mu způsobila několikadenní modřinu, což už nikomu do smíchu nebylo.

Zajímavé detaily se skrývají všude. Simona Stašová nosila účes vytvořený výhradně z jejích vlastních vlasů, nebyla to žádná paruka, jak si mnozí diváci mysleli. Sylvie Koblížková se zpočátku bála svého filmového táty Jiřího Kodeta, ale časem se spřátelili. 

Scénář vycházel ze života

Scenárista Petr Jarchovský a autor předlohy Petr Šabach měli jeden společný rys, oba vycházeli ze vzpomínek. Šabach prožil šedesátá léta, Jarchovský osmdesátá, přesto byly jejich zkušenosti bizarně podobné. 

Postava malého chlapce Péti je ve skutečnosti Šabach sám jako dětský pozorovatel absurdního světa dospělých. Jarchovský později prozradil, že slavnou scénu s noky nosil v hlavě od šesti let. „Pelíšky nás odrazily ode dna,“ svěřil se v rozhovoru pro web reportermagazin.cz, když vzpomínal na těžké roky po neúspěšném muzikálu.

Slovenská krev v českých žilách

Proč Slováci považují tento film za svůj? Slovenské hvězdy totiž tvoří významnou část obsazení. Objevuje se tu například Emília Vášáryová jako nemocná matka paní Krausová a na kostýmech se podílela návrhářka Katarína Hollá.

Celý příběh se navíc odehrává v době, kterou Češi a Slováci prožívali společně jako jeden stát. Srpnová okupace, následná normalizace, rodiny rozdělené emigrací na celé dekády, to všechno prožívali Češi i Slováci bok po boku. Slováci tedy nemají pocit, že kradou českou slávu, ale že s námi slaví vlastní podíl na společném díle.

Životní role Jiřího Kodeta

Pelíšky se poprvé objevily na plátně 8. dubna 1999 v pražské Lucerně. O pár měsíců později si z Karlových Varů odvezly hlavní cenu mezinárodní kritiky a doma se staly vůbec nejnavštěvovanějším českým filmem roku. Na Slovensku šly ještě dál, předběhly i legendárního Kolju.

Jiří Kodet zpočátku zápasil s nově vyrobenými zuby, které ho bolely a způsobovaly mu šišlání. Naštěstí i tak dokázal svoji roli perfektně odehrát a podílet se na jednom z našich nejúspěšnějších děl.

Film o roce 1968 patří Čechům i Slovákům

V anketě filmových kritiků o nejlepší české filmy z let 1990 až 2019 skončily Pelíšky na sedmém místě, což je v konkurenci třiceti let tvorby vynikající výsledek. A co je důležitější než ocenění? Film baví lidi dodnes. Vypráví o rodinách, které ovlivnil režim, o otcích a dětech, kteří si nerozumějí, nebo o lásce, která nepřežila emigraci.

Ať už Pelíšky považujeme za české, slovenské nebo československé dílo, zůstávají tak jako tak něčím, co by měl minimálně jednou zhlédnout každý z nás.

Zdroje: filmovyprehled.cz, reportermagazin.cz, csfd.cz