Nejslavnější pohádka Československa má jiný název, než čekáte. Není to Popelka ani Pyšná princezna

Když se začne řešit nejslavnější československá pohádka, lidé většinou okamžitě zmíní dvě. Tu zimní, co se pouští pořád dokola. A tu klasickou, kde se z pýchy léčí láskou. Také jsem si to dlouhá léta myslel. Jenže existuje ještě jeden film, která je možná tou naší nejslavnější pohádkou široko daleko.

Přitom ji zná úplně každý. Někdo si vybaví muziku, jiný zase tu směs humoru, dobrodružství a zvláštního „českého“ kouzla, které neumí nikdo napodobit. Děti se smějí čertům a honičkám, dospělí si užívají, jak chytře je to napsané a zahrané. A taky je to pohádka, kterou můžete vidět klidně dvacetkrát, a stejně vás pořád baví. Protože je v ní tempo, nápady, vtipy, ale i myšlenky, které jsou překvapivě oduševnělé na rodinný film.

Peklo, které má svoji duši

Možná to je právě tím, jak moc si tvůrci dali záležet na světě, do kterého vás film vtáhne. Peklo je pořádně propracované a jeho čerti jsou do jednoho zajímavými postavami. Čertovské masky navíc vznikaly pomocí samotných dětí. Režisér je nechal je kreslit, jak si čerty představují, a kostýmy se následně inspirovaly těmito obrázky. Možná proto čertí kostýmy působí trochu strašidelně. Ale měly i jednu nevýhodu. Byly totiž vyrobené z materiálu, který byl nebezpečně hořlavý.

Natáčení, kde šlo občas o zdraví

Během natáčení tak doopravdy nastaly situace, které rozhodně mohly dopadnout velmi špatně. Při pekelných scénách se stalo, že jednomu z hlavních představitelů čerta vzplál kostým. A nebyla to jen drobná nehoda. Herec Ondřej Vetchý měl tehdy štěstí, ale i tak pro něj přijela sanitka, a dokonce skončil v nemocnici. Možná proto i některé scény působí tak silně autenticky. Protože se kolem nich opravdu děly věci, které nebyly úplně hrané.

Když o roli rozhodne sprosté slovíčko

Pohádky mají často legendy i mimo kameru. A tady jich je tolik, že by to vydalo na další film.

Třeba casting na princeznu Angelínu. Dana Bartůňková přišla na konkurz až mezi posledními po zástupu dalších uchazeček, a dokonce i známých tváří. Sama prý měla pocit, že nemá šanci, a chtěla to vzdát. Dokonce, když šla před porotu, tak zakopla o kabel a ujelo jí sprosté slovíčko. Ale nakonec ji vzali. Někdy prostě rozhodne nečekaný moment, který dokáže, že umí herečka improvizovat.

Láska, soutěžení a princezny posílané spát

V zákulisí se řešily i věci, které byste u rodinné pohádky možná nečekali. Třeba to, že mezi Vladimírem Dlouhým a Monikou Starou, která hrála princeznu Adélku, prý přeskočila jiskra i mimo kameru. Pro Moniku to měla být první velká láska, která pokračovala i po natáčení, alespoň dopisováním. A aby toho nebylo málo, traduje se, že o její přízeň „soupeřili“ Dlouhý s Vetchým, kteří z toho udělali takovou klukovskou soutěž. Vtipné je, že přesně takto je to i ve filmu. Pošťuchování a jiskření mezi herci.

Dana Bartůňková na natáčení vzpomínala jako na dobu, kdy nikdo nikam nespěchal, bylo léto, štáb držel pohromadě a večer se jedlo a pilo. Jenže princezny prý produkce posílala brzo do postele, aby ráno nevypadaly unaveně a „otekle“.

Ruská hlídka v lese a stržená váha

A pak jsou tu historky, které zní jako přitažené za vlasy. Ondřej Vetchý si jednou v kostýmu čerta odskočil do lesa a narazil na ruské vojáky z nedaleké základny. Ti na něj údajně začali křičet „Čort!“ a on na ně ve stejném šoku reagoval „Rusáci!“. Výsledek? Obě strany vzaly nohy na ramena. Kdyby to někdo napsal do scénáře, řeknete, že je to přehnané.

Jak pro tyhle historky, tak pro film samotný, jsou S čerty nejsou žerty tou nejslavnější československou pohádkou. Možná největší důvod, proč tuhle pohádku lidé milují dodnes, jsou hlášky. O to lepší je fakt, že některé ani nebyly původně ve scénáři. Režisér hercům dával prostor improvizovat a díky tomu vznikly momenty, které působí přirozeně a živě. Typický příklad je legendární hláška „Strhla nám váhu“. Tahle věta měla vzniknout úplně spontánně, když technici špatně zajistili váhu. Z běžné natáčecí chyby se stal klenot, který dneska cituje půlka republiky.