Nejsmutnější pohádka všech dob se vysílala i v Česku. Je tak srdcervoucí, že i Večerníček by sundal čepici a šel se vybrečet

Existují filmy a pohádky, které v nás zanechají pocit radosti a lehkosti. Pak jsou ale i ty, které dovedou malé diváky rozplakat a vtisknout jim do paměti obrazy, na které nikdy nezapomenou. Jedním z nejdiskutovanějších příběhů tohoto typu je bezpochyby fantasy klasika z 80. let, která bývá označována jako nejsmutnější pohádka všech dob.

Není to klasická pohádka s princeznou, princem a šťastným koncem. Tady se snoubí magie, temnota a melancholie. Příběh ukazuje, jak křehká je lidská fantazie a jak rychle může zaniknout, pokud jí lidé přestanou věřit. Pro děti byla tato atmosféra mnohdy příliš tísnivá. A proto se začalo říkat, že film některé televize raději stáhly z vysílání, aby malé diváky tolik netraumatizoval.

Pohádka s nečekaně těžkým osudem

Onou pohádkou je Nekonečný příběh z roku 1984, natočený podle knihy Michaela Endeho. Snímek režíroval Wolfgang Petersen a sleduje chlapce Bastiena, který se začte do záhadné knihy. Postupně zjišťuje, že sám ovlivňuje svět Fantazie, který je ohrožen Nicotou, temnou silou, jež pohlcuje celý vesmír snů a nadějí.

Jedna ze scén, která se stala symbolem dětských traumat, je smrt koně Artaxe, věrného společníka hrdiny Átreje. Koně pohltí bažiny smutku, zatímco jeho pán se zoufale snaží zvíře zachránit. Není divu, že tato pasáž rozplakala celé generace diváků, a i dospělí ji dodnes označují za jednu z nejemotivnějších filmových scén.

Proč film lámal srdce

Film se odlišuje od klasických pohádek především svou atmosférou. Nechybí v něm kouzelné bytosti, draci ani princezna, ale vše se odehrává na pozadí pomalého rozpadu světa. Děti tak sledovaly boj o přežití říše, kde každá chyba mohla znamenat konec všeho. V kombinaci s melancholickou hudbou skladatele Klause Doldingera a titulní písní, která se stala hitem 80. let, šlo o nevšední filmový zážitek. A zároveň pro mnohé děti až příliš silný.

Kromě scény s koněm obsahuje film i další momenty, které působily děsivě. Setkání s obřími tvory, temná Nicota či scény, kdy Bastien čelí vlastnímu strachu a ztrátě. To všechno dohromady vedlo k tomu, že část rodičů považovala film za nevhodný pro nejmenší. Některé recenze dokonce varovaly, že jde o příběh vhodnější pro starší děti, které už dokážou pracovat s emocemi a pochopit hlubší poselství.

Co zanechal v srdcích diváků

Úspěch Nekonečného příběhu vedl ke vzniku dvou pokračování, která už ale nikdy nedosáhla takového kultovního statusu. První díl zůstal nepřekonaný, a to právě pro svou kombinaci dětské fantazie a temných motivů. I když se pokračování snažila navázat na atmosféru originálu, kritici i fanoušci je vnímali spíše jako slabší odvar.

Přesto se celý filmový svět stal inspirací pro řadu dalších děl. Odkazy na něj najdeme v hudbě, seriálech i v moderní popkultuře. Titulní píseň Limahla se stala nesmrtelným hitem a dodnes je součástí playlistů nostalgických 80s party. Není proto divu, že se o možném novém zpracování či nové adaptaci hovoří dodnes.

Poselství, které přetrvalo

Přes všechny smutné momenty je Nekonečný příběh dodnes vnímán jako kultovní dílo. Připomíná, že fantazie je nezbytnou součástí lidského života a že bez ní by svět ztratil svou pestrost a naději. Ukazuje, že i bolestné zkušenosti mohou mít smysl, pokud člověka naučí odvaze a empatii.

Film si našel místo v srdcích milionů diváků po celém světě a stal se symbolem nejen 80. let, ale i dětství, které nebylo jen o smíchu a veselí, ale i o slzách a silných emocích. Jeho „smutná“ pověst mu paradoxně zajistila nesmrtelnost. Málokterý film dokázal tolik zasáhnout lidské emoce, a právě proto se o něm mluví i čtyři dekády po premiéře. Ať už se na něj díváme očima dítěte nebo dospělého, pokaždé připomíná, že fantazie a emoce patří k nejcennějším darům, které máme.

Zdroje: kinobox.cz, reelviews.net, reddit.com