Největší facka české kinematografie: Režisér vyhodil 119 milionů do vzduchu a diváci v kině usnuli

Projekt měl být triumfem, modernizace nejslavnějších českých loutek pro novou éru. Místo toho nastal debakl. Snímek za 167 milionů vydělal pouhých 48 milionů, čímž se dostal do žebříčku třech nejztrátovějších filmů tuzemských dějin. Domácí recenze byly kruté, diváci na ČSFD psali o nudě, slabém ději a konci toho, co dělalo tyto postavy výjimečnými.

Film byl distribuován do sta zemí, ale úspěch se nekonal. Paradoxně ho ale najdete v programu českých televizí, kde ho sledují děti jako oblíbenou rodinnou pohádku.

Začátek plný nadějí

Martin Kotík dostal v roce 2010 nápad oživit nejslavnější české loutky pro moderní generaci. Zabralo to nakonec sedm let práce, zapojilo 250 lidí z pěti zemí a technologie na úrovni velkých studií. Co se při tom všem pokazilo? Vlastně skoro všechno, co se pokazit dalo.

Tvůrci si dlouho nevěděli rady se základním směřováním. Původně chtěli natočit „Jak pan Spejbl prášil“, ale německým partnerům se prášilovské téma zdálo nezajímavé. Námět se přepracovával půl roku, scénář pak další dva roky. Nakonec vzniklo takové množství verzí, že se ani přesně neví, kolik jich bylo. Odhaduje se však, že to bylo něco mezi jedenácti a patnácti.

Největší kontroverzi vyvolala proměna hlavních postav. Otcovská figura zůstala víceméně věrná originálu, ale jeho syn dostal moderní image, tedy tenisky místo dřeváků, punkerský účes místo klasické kšiltovky a vášeň pro počítačové hry. Tradiční rodinná dynamika se tím rozpadla na kousky.

Technicky skvělé, příběhově prázdné

Po vizuální stránce film rozhodně nezklamal. Použito bylo přes tisíc speciálních efektů, stovky propracovaných záběrů a nejnákladnější sekvence s pukající zemí, na které animátoři pracovali měsíce. Vzniklo 120 nových charakterů a každý kout muzejních prostor vypadal úchvatně.

Problém byl jinde, a to v samotném příběhu. Hlídač muzea bojuje proti demolici, zatímco jeho syn objevuje tajemný svět živých loutek. Zní to zajímavě, ale výsledek připomínal spíš kopii americké série „Noc v muzeu“. Hlavní padouch, hamižný starosta, patřil k nejotřepanějším klišé. Nejvíce si však diváci stěžují na humor. Originální slovní hříčky a vtipná nedorozumění, která dělala tyto postavy slavnými, jednoduše zmizely.

Kritici jsou bez slitování

Česká recenzentka na ČSFD napsala: „Animace mile překvapila, bohužel příběh je zcela neúspěšný.“ Jiná přiznala, že během promítání usnula, což se jí prý nikdy nestalo.

Zahraniční reakce byly ještě krutější. Některé z nich označovaly jako animovanou apokalypsu roku nebo animovanou pohádkou s prázdným dějem. Překvapivě ale film získal několik ocenění na festivalech. Zvítězil v atlantském Kids Connection, dostal hlavní cenu na arménském Rolan festivalu a ocenil jej také San Diego International Kids Film Festival. 

České televize si s tím hlavu nelámou

Česká televize, Nova i Prima film rády zařadily do programu a vysílají ho dodnes. Sledovanost je překvapivě slušná, statistiky mu zvyšují zejména děti v předškolním věku. Zajímavé je srovnání, že zatímco dospělí kritici film zatracují, dětské publikum ho přijímá celkem klidně. Děti neznají originální loutky, takže jim nevadí, když se Hurvínek chová jako obyčejný puberťák.

Jde o snímek „Hurvínek a kouzelné muzeum“ z roku 2017. Ten režíroval Martin Kotík spolu s ruskou filmařkou Innou Jevlannikovou. A s rozpočtem 6,5 milionu dolarů se stal nejdražším českým animákem své doby. 

Smutnou zajímavostí je, že film vznikl jako rozloučení s Helenou Štáchovou. Legenda českého loutkového divadla a dlouholetá šéfka Divadla Spejbla a Hurvínka stihla těsně před svou smrtí namluvit ženské postavy. Hlas Hurvínka a Spejbla zůstal v rukou Martina Kláska, takže alespoň tady zůstala tradice zachovaná.

Zdroje: csfd.cz, idnes.cz, filmovyprehled.cz