Největší filmový propadák za komárů: Stálo to miliony a i loajální údernice zdrhaly z kina
Film měl velebit komunistickou stranu, ale diváci jen zívali. Hlavní hrdina hřímá o kroucení krků, zatímco lidé v sále raději zaujatě sledují strop. Za miliony korun vzniklo dílo, které snad ani komunisti nedokázali pochválit.
Jméno filmu je „Dvacátý devátý“. Tvůrci ve vedení s režisérem Antonínem Kachlíkem ho v roce 1974 natáčeli jako velkolepou oslavou Klementa Gottwalda a převratu v komunistické straně z roku 1929. Bohužel pro ně, výsledek vypadal úplně jinak, než plánovali.
Miroslav Zounar jako Gottwald se potýkal s obtížnou úlohou, která od něj vyžadovala ztvárnění historické postavy podle přísných ideologických kritérií. Jeho projev charakterizovala pomalá intonace a zdůrazňované pauzy, které měly evokovat promyšlenost, ale na diváky působily spíše nepřirozeně. Podle kritiků se tak role Zounarovi příliš nepovedla.
Adolf Filip jako Antonín Zápotocký pracoval s rolí lépe, využíval své herecké zkušenosti a dokázal do postavy vložit více věrohodnosti. Recenzenti jeho výkon vyzdvihovali jako jednu z mála pozitivních složek filmu.
Propagandistický zabiják, který pohřbil sám sebe
Film zamýšlel vyprávět dramatický příběh o tom, jak Gottwald v roce 1929 přebral vedení KSČ a nasměroval ji k bolševictví. Ale zatímco scénář počítal s dramatickým napětím, v kině panovala jen tísnivá nuda. Divák mohl sledovat nekonečné řečnění na stranických schůzích, kde se bojovalo o to, kdo je větší revolucionář.
Investice, která se nevyplatila nikomu
Rozpočet na film se vyšplhal na vysoké částky, které určitě mohly posloužit k lepším účelům. Výsledek? Dílo, jehož schopnost uspat diváka překonalo i nejnudnější ideologická školení. Diváci se na CSFD.cz vyjadřují k tomu, že lidé z kin dokonce nudou utíkali, a to včetně loajálních socialistických údernic.
Ze začátku to přitom vypadalo nadějně, produkce totiž do snímku obsadila naše významné herce. Viktor Preiss přijal roli Jana Švermy, Jiřina Petrovická ztvárnila spisovatelku Marii Majerovou a Miroslav Zounar dostal jedinečnou příležitost, hlavní roli Klementa Gottwalda.
Reakce diváků na film by zasluhovaly samostatný článek. „Málem mne odvezla sanita. Přímo jsem se chvěl o osud sovětského zaprodance Klementa,“ napsal jeden z recenzentů. Nejvíce lidí fascinovala scéna, kdy se Gottwald hádá se svými stranickými soupeři. Zatímco režisér počítal s dramatickým střetem názorů, diváci viděli především spoustu mužů v oblecích, kteří se předhánějí v argumentech. Pravděpodobně tak jediné, co se jim líbilo na hereckých výkonech, bylo to, že skončily.
Bolševické školení, které na plátně pohořelo
Nejdivnější zůstala scéna s Gottwaldovým projevem v parlamentě: „My se tam jezdíme učit, jak vám zakroutit krky!“ Tuto větu, kterou Gottwald skutečně pronesl, tvůrci zařadili jako triumfální zakončení, ale divákům se z ní zvedal žaludek.
Kameraman Ivan Šlapeta možná doufal, že svými záběry nějak zachrání situaci, ale když na plátně frčí jedno politické klišé za druhým, ani ten nejlepší kameraman nezmůže zázrak. Střihači Zdeněk Stehlík a Jaromír Janáček marně zkoušeli, jak z nudného dialogu udělat napínavou sekvenci. Diváci se tak díky tomu nudili o něco kratší dobu.
Paradoxy propagandistické práce
Snímek měl jednu přednost, a to že dokázal sjednotit všechny diváky v nenávisti k politickým agitačním filmům. Režisér Antonín Kachlík sice původně plánoval natočit film o Antonínu Zápotockém, ale byl donucen tematiku změnit. Slíbili mu za to, že poté dostane možnost natočit film o Jaroslavu Haškovi. Že to byla lež, poznal až později.
Film dokonce zamířil až do Itálie na festival v Avelinu, kde obdržel cenu Laceno d’oro. Možná právě tam, kde diváci českému textu nerozuměli, se mohli soustředit jen na vizuální stránku díla. Doma mezitím film dostával jednu kritiku za druhou.
Zdroje: filmovyprehled.cz, fdb.cz, csfd.cz
