„Za 10 minut se vrátím a dám vám za to milion,“ řekl mi Němec, když viděl nádobí po babičce. A přišel
Za socialismu bývaly kýčů plné domácnosti. Ovšem, než se na ně podíváme podrobněji, bude možná zapotřebí si říci, co to vlastně kýč je, a jaká kritéria určují, že se o kýč jedná. A nakonec také pochopíme, že pro někoho mohou mít tyto socialistické věci astronomickou hodnotu.
Kýč ale není výsadou jen naší totalitní éry. I dnes zde máme kýčů, kam oko pohlédne. Třeba velká část zboží východní provenience, tedy hlavně z Číny. To jsem si právě vzpomněla na nevkusnou kočičku, kterou mívají obchodníci u pokladny – celá ve zlatě a mává pacičkou? Víte, o co se jedná, že jo? Hnus…, ne, ne, to je příliš ostré slovo, měla bych být víc tolerantní. Ta kočička je prostě jen ošklivá. Moje estetické cítění však pohled na něco takového uráží. Ale mají-li příslušníci Dálného Východu takovýto vkus, brát jim ho nebudu. A tak už do těchto prodejen ani nenahlížím, natož abych tam nakupovala.
Co je to tedy kýč? Jedná se o umění? No, spíš asi ne. Možná by se dal označit za nízké umění. Výraz pochází pravděpodobně z němčiny (Kitsch), a začal se používat v 19. století jako reakce na přehnané melodramatické a sentimentální umění. Slovo kýč je tedy chápáno až pejorativně, a většina z nás za ním vidí nevkus, umění pokleslé, anebo příliš okázalé. Je tu však ještě druhá verze vzniku tohoto názvu: mohlo by jít i o původní starý výraz kitschen, což znamenalo v meklenburském nářečí „falšovat nábytek, aby vypadal jako starožitný“, anebo „sbírat bláto na ulici“. S oběma překlady by mohl mít kýč cosi společného.
Filozofický pohled na kýč
Italský filozof Umberto Eco definoval kýč jako prostředek, jenž předstírá umění a estetiku, a: „v konzumentovi vytváří dojem, že vyvolaný psychologický efekt je správný a žádoucí, protože posiluje umělecký prožitek.“ Problematice kýče se filozof věnuje ve svých esejích, kupříkladu Kýč a masová kultura. Tvrdí, že i věci kýčovité čili nehodnotné je zapotřebí zkoumat. Výsledné poznání má však být: „měřeno kvalitou použité metody, a nikoliv kvalitou zkoumaného objektu.“
Kýč má ovlivnit citovou stránku lidí. A nemusí to být jen předmět. Může jít o literární tvorbu i o jiná díla umění a kultury. Jde o vytvoření poetické atmosféry všemi možnými prostředky, vrstvení falešných poetických symbolů či významů, které jsou ve výsledku zcela nadbytečné. Jinak řečeno, kýč je po všech stránkách tak vyumělkovaný, že vlastně uživatele nutí, aby citově podlehl jeho vyzařování. Člověk tedy podléhá nedobrovolně, a to staví kýč do pozice uměleckého klamu.
Jak kýč poznat
Poznat kýč nemusí být snadné. Většinou vycházíme z hodnocení a postojů znalců, jimž důvěřujeme. Někdo to pozná instinktivně, jiný se drží za všech okolností svého vlastního vkusu a přesvědčení. Ke kýči je zapotřebí přistupovat s opatrností a taktem: co je pro jednoho kýč, pro druhého to může být památka na cokoliv. Třeba. Jestliže babička háčkuje dečky, které nám připadají jako vrchol nevkusu, ona má právo být s nimi šťastná. Však víte – umění, estetika, styly a kultura celkově – to všechno jsou záležitosti s individuálním přístupem, náhledem a hodnocením.
Gabriele Thullerová: „Kýč usiluje o to, aby představoval vyšší kvalitu, než jakou ve skutečnosti má. Často se jedná o náhražku: umělá hmota místo dřeva, napodobenina místo originálu.“
Kýče ze socialistických domácností
Pamatujete na háčkované obrazy či vpichované chemlonové tapisérie? Na nevkusné po domácku vyřezávané poličky či lampičky, které si naši dědové ve své dílničce vyráběli? Anebo na trpaslíky v zahradách, kterých jsou dnes plné vietnamské tržnice a úspěšně je prodávají?! Nebo dekorace na zeď, vytvořené z drátů. Vzpomínám si na Rumcajse z tohoto materiálu. Visel u babičky.
Nabídka, která se neodmítá
Dost velkým kýčem byl pro některé Čechoslováky třeba populární „cibulák“. To byly jídelní a kávové servisy, kde na bílém podkladu byly vymalovány modrou barvou květinové motivy a granátová jablka. Nebyl skoro k sehnání, a tak ten, kdo měl doma alespoň dva kousky, byl machr. A ten, kdo si ho nechal dodnes, byl machr ještě větší. Třeba jako má babička.
Z jejího dědictví vzešla nádherná sada cibuláků, dárkově zabalená, byl to svatební dar. A také další kousky. Celkem sada obsahovala více než 100 kusů perfektně zachovalého nádobí v originálních obalech. Mezi vnoučaty jsme se dohodli, že zkusíme tuto raritní sbírku zveřejnit na jednom z českých aukčních portálů a světe, div se – tak velký ohlas jsme nečekali. Jeden z přihazujících byl Němec, který neváhal přes 100 km přijet a podívat se na celou babiččinu sbírku osobně. A nabídl nám za ni rovný milion korun!
Zdroje: autorský text, IDnes, Wikipedia
