Kam se hrabe Hujer. Největší slizoun České republiky je jiný muž. Když ho vidíte v televizi, neopřeli byste si o něj kolo

Všichni ho už někdy viděli. Podivný úsměv, naučené komplimenty a oči, které vás probodávají. „Slizoun“ se často objevuje ve filmu, ale i v reálném životě. Proč nás tenhle typ tak baví a odpuzuje zároveň. A proč je to většinou nezapomenutelná role?

Existují role, které se vám prostě vryjí do paměti a když se řekne jméno herce, který ji hrál, ihned se vám vybaví.

Milovat i nesnášet „slizouny“ je psychologický fenomén

Když se ve filmu nebo seriálu objeví uhlazený manipulátor s odpudivým vzhledem, divákům se většinou zkrabatí obličej. Není to ale strach ze záporáka se zbraní, ale o pocit, který vlastně nejde pojmenovat. Jako byste byli znechucení a vyděšení zároveň. Psycholog Frank T. McAndrew tento pocit poměrně přesně popsal: „Fenomén creepiness (neboli slizkost) vyvolává pocit nejistoty, zda nám od někoho hrozí nebezpečí a jaké. To diváka paralyzuje a připoutá k obrazovce, protože je to zároveň lákavé.“

V českých filmech se tato postava objevuje často jak v komediích, tak i v dramatech. Je to typ, který se na první pohled zdá jako nevinný. Jen místo zbraní a násilí manipuluje a snaží se vetřít do života.

Proč je „slizoun“ herecký horolezec

Zahrát někoho, koho lidé už předem nemají rádi, je těžší, než se zdá. Herec to nesmí přehnat, aby to nebylo příliš trapné, ale zároveň musí dbát na detaily jako dlouhý pohled do očí, nevhodné dotyky a trocha sebestřednosti v každé větě. K tomu vzhled, který vás okamžitě odpudí, ulíznuté vlasy, mastná pleť a prapodivné oblečení. A rázem máte postavu, na kterou nezapomenete.

Učitel, který ví všechno

Film Jana Hřebejka Pelíšky zná asi každý. A třídního učitele Sašu Mašláně asi taky. Na první pohled empatický a spořádaný pedagog, na ten druhý ale člověk, který se rád chlubí mocí. Jeho slova umí být dost jedovatá. Není to žádný diktátor, jen ví všechno líp a rád vám to poví pod zástěrkou toho, že to myslí dobře. Tím hůř, protože dobře míněné nevyžádané rady jsou skvělým nástrojem manipulátorů. I Filmová encyklopedie ho nazvala „empatickým a tolerantním pedagogem, který ví všechno nejlíp.

Jaroslav Dušek hraje postavu jako laskavého muže, který mluví jemně a s úsměvem. V kombinaci se vzhledem postavy je to pro diváka slizký manipulátor.

Vtíravý neurotik

Ve filmu Samotáři Davida Ondříčka najdeme taky jednoho „slizouna“. Ztvárnil ho Ivan Trojan a jmenuje se Ondřej. Trojan hraje neurotického doktora, který není prvoplánově slizký. Je to spíš posedlost svým milostným cíle, v tomto případě Hankou, které se snaží vetřít do přízně. A občas už to překračuje únosnou mez. Ondřej se lituje, slibuje, dolézá a díky citovému vydírání, které schovává za laskavost, což je na tom nejvíce nepříjemné.

Ivan Trojan byl tehdy nominován na Českého lva, což ukazuje, že i taková role může být skvěle zahraná.

Šarm jako zbraň

Muži v naději je také film, kde pro někoho můžou hlavní role působit slizkým dojmem. Hlavní postavy ztvárnili Bolek Polívka a Jiří Macháček. Tady je to jinak než v předchozích filmech. Postavy nejsou ani vzhledově nijak nepříjemné, ale jejich chování tak může někomu připadat. Starší pánové, kteří chytli druhou mízu a snaží se nadbíhat mladým dívkám. V jejich životě hraje roli i nevěra, která prý „promazává vztah“. Oba jsou šarmantní, a právě proto nepůsobí nepříjemně.

Jestli s touto vztahovou filozofií souhlasíte nebo ne, film ukazuje, že charizma diváky vždycky zaujme, i když je to občas na hraně morálky.

I cizinci to umí

Abychom se podívali i za hranice, i ostatní země mají své „slizouny“. Film Nightcrawler a Louis Bloom, který svou empatii předstírá, Paul Allen v Americkém psychu se samolibým úsměvem, nebo Jesus Quintana v Big Lebowski, jehož extrémní flegmatičnost sama o sobě leze na nervy. Všechny spojuje to, co jsme popsali výše, nikdy dopředu nevíte, jestli vám od nich hrozí nebezpečí nebo ne.

Smích s odporem

To, co na „slizounech“ funguje nejvíc, je paradoxní spojení zvědavosti a odporu. Jakmile se objeví taková postava, vždy nějakým zvláštním způsobem diváka přitahuje i odpuzuje zároveň. Často se divák scénám i směje, jak jsou absurdní, ale současně by se takovému člověku raději vyhnul. Přesně to je důvod, proč si tyhle postavy každý pamatuje. V českých filmech je to velmi časté, že postava „slizouna“ je zároveň i vtipná a lidi pobaví, zároveň z ní mají zvláštní pocit.

Zrcadlo společnosti

Každá filmová postava je často odrazem skutečnosti. I taková postava je vlastně zrcadlem některým lidem. Každý se nejspíš někdy v reálném životě setkal s někým takovým. Člověk, který nezaujme na první pohled vzhledem, ale přesně ví, co říct. Je to někdo, kdo většinou dosáhne svého tím, že se snaží vetřít do něčí přízně, nebo nenápadně manipulovat. Je to důkaz toho, že manipulace nemusí být násilná, právě naopak bývá schovaná za úsměvem a komplimenty.

Závěrem

Některé role jsou prostě méně příjemné, než jiné. A díky takovým si lidé většinou herce pamatují. Někdy je to profesor, jindy šarmantní doktor, který nešetří komplimenty. Na jméně nezáleží. Důležitý je charakter postavya herec, který ho dokáže skvěle zahrát.

Zdroj: csfd.cz, imdb.com, kinobox.cz