Nejžádanější sladkost z Tuzexu: Tuhle „dobrotu“ za 1 Kčs chtěl každý, přitom chutnala jak parfém pro babičku
Za socialismu byly v regálech trošku jiné druhy cukrovinek, než se tam nachází dnes. Sortiment byl tehdy o dost užší, ale všechny děti si to svoje vždycky našly.
Dobře si ale vzpomínám na celou řadu bonbonů, které se už dneska nevyrábějí. Moc dobré byly Atlasky a Křehulky. Oba druhy měly na povrchu křehkou sklovitou skořápku a uvnitř lahodnou náplň. V Křehulkách byla jednodruhová a v Atlaskách s různými příchutěmi, které byly odlišeny i barevně. Pak se prodávaly i docela dobré Ledovky, ale jejich povrch byl velmi tvrdý.
Cukrovinky v Tuzexu
Někdy jsme se dostali i k cukrovinkám z Tuzexu. Bylo jich dost, ale když o nich přemýšlím zpětně, stejně za moc nestály. V dobách mého mládí a našich dětí byly v Tuzexu gumové bonbonky Haribo, jejichž dnešní cena je 70 Kč za sáček. A to je opravdu hodně.
Kinder vajíčka s hračkou uvnitř se nedala sehnat nikde jinde a jedno vajíčko přišlo na půl bonu. Tedy za 1 bon dvě čokoládová dvoubarevná vajíčka. Na povrchu mléčná čokoláda a uvnitř bílá. Cena záležela ovšem na tom, jaký měl bon v dané době kurz. Oficiální i vekslácký. Oficiální hodnota možná byla dvě koruny, veksláci je prodávali za 4-5 Kčs, ale také za 12. Jak se to přesně pohybovalo v kterém období, to už jsem zapomněla.
V Tuzexu byly k mání také skořápkové plody v čokoládě – ať už mandle, lískové oříšky nebo arašídy. Teprve postupem času se dostaly na tuzemský trh. V běžných prodejnách byla zpočátku v čokoládě jen jakási směs – kousky oříšků, nějaké želé a snad i krém, a jmenovalo se to Italská směs. Byla ze všech bonbonů nejdražší, stála pět, později šest korun.
Mentosky
Kdo měl přístup k bonům, kupoval dětem v Tuzexu Mentos bonbony. Na jejich povrchu byla taková jako by lentilková poleva, ale na rozdíl od lentilek, která je křehká, tato byla tvrdá. A uvnitř byla hmota, která konzistencí připomínala tuhé žvýkací karamelky, které byly různě ochucené. Některé děti mentosky milovaly, jiné – k nimž jsem patřila i já – je nesnášely.
Ale nějaké kouzlo pro dětskou populaci a možná i pro dospělé mají, protože se prodávají dodnes. Jsou zřejmě vyrobeny na základě jiných surovin než kdysi. Považují se dokonce za funkční bonbony díky svému výjimečnému složení. V kombinaci se zinkem prokazatelně snižují příčiny nepříjemného dechu, a to po dobu až dvou hodin. Jsou bez cukru.
Cigaretové žvýkačky
Zajímavým sortimentem byly cigaretové žvýkačky. Ty se sehnaly v Tuzexu vždycky, později i v běžných prodejnách. Pocházely z italské nebo jugoslávské provenience, a byly navrženy tak, že napodobovaly skutečné cigarety. A to včetně nápisů na krabičkách – Philip Morris nebo Marlboro. Žvýkačky měly jen krátkodobou chuť a byly hodně tvrdé. A nabízet dítěti sladkost vzhledu cigarety rozhodně nebylo výchovné. A nebyla to ani žádná lahůdka. Při rozžvýkání vám klidně vypadla plomba, a po chvíli to bylo bez chuti. Nezbývalo nic jiného než tuhle „lahůdku“ vyplivnout. Jak ovšem vidím na internetu, cigaretové žvýkačky v krabičce se stále prodávají. O jejich chuti a kvalitě však nic nevím.
Tuzex kdysi také nabízel drobné bonbonky, které dnes můžete najít u každé pokladny. Je to skvělý marketingový tah. Když maminka nic sladkého nekoupí v regálu s cukrovinkami, bude dítě u kasy tak dlouho otravovat, až mu maminka přece jenom nějakou tu sladkost vybere. Aby byl klid. Jedná se třeba o bonbony a tyčinky M&M’s, Mars, Snickers, Skittles, Tic Tac a Werther’s Original, které dříve patřily výhradně do sortimentu Tuzexu. Ten nabízel také americké žvýkačky jako Big Red nebo Hubba Bubba, které byly v době, o níž hovoříme, pro mnoho lidí symbolem západního luxusu.
Nejžádanější sladkost
V Tuzexu se nakupovaly i luxusní a dost drahé bonboniéry, nejčastěji z Německa, Švýcarska či Francie. Avšak ne vždy se jejich náplně s alkoholem, marcipánem a hořkou čokoládou setkaly u československých spotřebitelů s oblibou. Většinou se nekupovaly pro vlastní spotřebu, ale když jste chtěli dát luxusní bonboniéru někomu jako dárek.
Nejžádanější v československých obchodech byla mejdlíčka. Těžko říci, z čeho se vyráběla, už mi z paměti vymizela i jejich chuť, ale pamatuji si, že se podobala parfému. Jenže byla nejlevnější, a byla sladká. A tu vedlejší příchuť jsme jaksi pominuly. Mejdlíčka vypadala jako tabulka čokolády, rozdělená na pět dílků. Barva byla smetanová nebo růžová. Nebylo to nijak balené, a mohli jste si koupit třeba jen jeden ten dílek za dvacet haléřů. Celé mejdlíčko bylo za 1 Kčs, ale to si málokdo koupil. Jednak jsme jako děti mívali akorát tak pár dvacetníků a za druhé by celé mejdlíčko stejně nikdo nesnědl. A pokud ano, bůh ví, jak by to dopadlo.
