Nejzvrácenější československý film: Herci skončili mezi mrtvými a vozili se s pražskou mordpartou

Pojďme se zase jednou ponořit do starých československých filmů. A můžeme si vybrat třeba sedmdesátá léta. To bylo pro naši kinematografii obdobím, kdy vznikaly filmy s hlubokým psychologickým obsahem i napětím. A to navzdory normalizačním omezením a politickému tlaku.

I když technicky už byl barevný film dostupný, v některých hrála černobílá estetika důležitou roli a stávala se i záměrnou volbou. Dokázala totiž podtrhnout tajemné ladění, dramatickou hloubku a syrovost filmových příběhů.

Českoslovenští kriminalisté v baloňáku

V československých detektivkách ze 70. let nešlo jen o hledání pachatele. Autoři dokázali vystavět příběh tak, že se rozkrývaly lidské motivace i morální dilemata. Snímky tehdejší doby se vyznačovaly precizní psychologií postav a důrazem na celkovou atmosféru. Od těch dob se filmy hodně změnily – nejdou tolik do hloubky a jsou víc akční. Jediné, co zůstalo stejné jsou postavy kriminalistů: vždycky byly ztvárňovány těmi nejcharizmatičtějšími herci.

Ovšem naši kriminalisté byli na rozdíl od těch západních rozvážní, klidní, inteligentní a lidští. Připomeňme si například Rudolfa Hrušínského či Radoslava Brzobohatého. Tito detektivové nebyli žádní superhrdinové, ale obyčejní lidé, kteří se potýkali s každodenními starostmi i vlastními slabostmi. Tento civilní styl dovedli tehdejší filmaři až k samé dokonalosti. K vrcholům daného žánru z vybraného období patří filmy Po stopách krve (1970), Na kolejích čeká vrah (1970) nebo Diagnóza smrti (1979).

Dramata s duší: když obraz říká víc než slova

Vedle detektivek vznikala v této době také silná psychologická dramata. Jejich náměty byly mezilidské vztahy, osobní krize, ztráta paměti, provinění, zjišťování identity. Některé filmy měly minimum postav, ale zato maximum vnitřního napětí. A k vyjádření vnitřního světa postav zase posloužil černobílý obraz – dokreslil úzkost, melancholii či odcizení. A jak už bylo napsáno výše, někteří autoři zůstávali u černobílé záměrně. A to kvůli symbolice, stylizaci nebo kontrastu.

Československé filmové příběhy kriminálního, špionážního nebo psychologického žánru ze sedmdesátek zachycují život lidí i atmosféru té doby. Kromě toho si mnohé z nich zachovaly nadčasovou kvalitu a jsou dodnes ceněny pro svou hloubku, režijní cit a herecké výkony.

Černobílá estetika a napětí v detektivkách

Sedmdesátá léta patřila v československé kinematografii k výjimečnému období a zmíněné žánry tehdy zažívaly svůj vrchol. Režiséři využívali jedinečný vizuální styl, který se ukázal jako nenahraditelný. Prvky jako pohledy herců, které samy o sobě mnohé vyjadřovaly, dramatické siluety, světlo a stín, gradující hudba a jedinečné herecké výkony. A právě v tom velice pomáhal černobílý obraz. A to všechno společně podporovalo napětí, které dokázalo diváka vtáhnout do děje. Nebylo nutné – jako dnes – spoléhat pouze na akci a umělé efekty.

Velmi markantní je využití černobílé techniky u kriminálního dramatu Strach. Tento film byl natočen už v roce 1963, ale i dnes ho ještě vídáme na televizních obrazovkách. A právě u tohoto snímku se černobílý obraz využívá nevídaným způsobem: přispívá k vytvoření dusivé atmosféry špionážního příběhu, v němž se realita mísí s paranoiou.

Síla hereckých výkonů i přípravy na ně

Mrtví jsou zde hned tři a pachatel také není jen jeden. To, co zpočátku vypadá jako běžné vraždy, se později změní na odstraňování svědků špionážní činnosti. Proč museli dva mladí muži a otec jednoho z nich zemřít? A co hrozí pozůstalé snoubence? Postavy kriminalistů zahráli svým geniálním způsobem Rudolf Hrušínský a Radoslav Brzobohatý. Dále účinkovali Bohuš Záhorský, Václav Lohniský, Helga Čočková, Soběslav Sejk, Ladislav Trojan a další. Dějem se tentokrát víc zabývat nebudeme, abychom zbytečně neprozradili pointu. Můžeme se však zaměřit na zajímavosti z natáčení.

Při natáčení se i herci setkali s krutou realitou a zažili si svou dávku hrůzy. Radoslav Brzobohatý vzpomínal, že: „… při přípravě na roli jsme se museli na přání režiséra účastnit výjezdů pražské mordparty, a být přítomni i u ohledávání mrtvol.“

Předlohou k filmu byl detektivní román Eduarda Fikera Kilometr devatenáct, který byl vydán v roce 1960. A roli Helgy Čočkové předabovala Jiřina Bohdalová – proč, to se mi nepodařilo zjistit.

Zdroje: autorský článek, youtube, ČSFD, Filmožrout