Nenápadná věc z obýváku má dnes hodnotu desetitisíců. Většina Čechů ji vytahuje jen o Vánocích

V každém bytě se najde aspoň jedna věc, která celý rok nikomu nechybí. Leží v krabici, někde nahoře ve skříni, občas o ni člověk zavadí a řekne si „jo, tohle zase vytáhneme až na Vánoce“. Právě takové věci bývají paradoxně nejcennější.

Jejich vysoká cena vychází z toho, že mají příběh, tradici a jejich výroba vyžadovala řemeslnou práci, která se dnes už jen tak nevidí. Navíc jsou to často předměty, které se v rodinách dědí po staletí. Každý je ale nechává celý rok ve skříni a pak to vybalí na Vánoce. Neznajíc jejich skutečnou hodnotu. Spíš se to opatrně vybalí, postaví na stůl nebo pod stromek a rodina na to nesmí ani sahat.

Když má přírodní materiál hodnotu

Dnešní vzácná dekorace je součástí dlouhé vánoční tradice. Je to ručně vyřezávaná figurka, nejrůznějších tvarů. Ano čtete správně, jde o dřevěné betlémské figurky, na které v mnoha domácnostech akorát tak sedá prach. Možná si říkáte, jak může být obyčejné dřevo po letech, tak cenné. K tomu mám jednoduché vysvětlení. Lidé prostě milují cokoliv, co nese příběh a je to poctivě ručně vyráběné. Navíc takové kusy už nejdou znovu vyrobit, proto jich není moc a tím rostou na hodnotě.

Na aukcích se objevují různé jednotlivé figurky nebo celé sety, které se draží za překvapivé částky. Třeba nabídka „starožitné betlémové figurky z pozůstalosti“ se draží za 490 eur, tedy zhruba 11 917 Kč. Jiný prodejce zase nabízí tři betlémské figurky z vyřezávaného dřeva“ za 999 eur, tedy přibližně 24 297 Kč.

Proč jsme takový milovníci dřevořezby

Betlémů najdeme na našem území nespočet a jsou často vyrobené z toho, co měli lidé zrovna po ruce. Od středověku se vyráběly hlavní postavy z Betlému z různých materiálů. Nejčastěji se používalo dřevo, ale často vznikaly figurky i z materiálu jako jsou vosk, kámen nebo dokonce v ojedinělých případech i chleba. Postupně do toho česká tradice vložila i obyčejné lidi. Zkrátka postavy z běžného života, protože lidé u nás neznali reálné prostředí biblického Betléma, tak si ho tvořili zkrátka po svém.

Tradice stavění betlémů je často připisovaná svatému Františkovi z Assisi, který už ve 13. století stvořil betlém s jesličkami a živými zvířaty. U nás se betlémy objevují dlouhodobě. To, co je dostalo do interiéru našich domácností je prostý zákaz. Císař Josef II. totiž v 18. století zakázal vystavování velkých betlémů na veřejnosti a v kostelech, protože mu to připadalo nedůstojné. Tím se betlémy dostali z ulic do našich domovů. Začala velká výroba domácích postaviček a lidé si je často postupně dokupovali, figurku po figurce.

Šance není malá, ale ani vysoká

A právě v tom je zakopaný pes. Spousta betlémů v rodinách se tak skládá ze směsi různých figurek. Tu a tam nějakou vyřezal děda, nějaká se splašila na trhu a některé už byly v rodině po předchozí generaci. Takže když se v tomhle mixu objeví nějaká ta starší postavička od šikovného řezbáře, může mít hodnotu, kterou laik nepozná na první pohled.

České betlemářství má navíc silná centra výroby této tradice. Nejznámější jsou figurky z Šluknova, Jihlavy, Svitav nebo Příbrami. Právě Příbramsko je známé i voskovými a „chlebovými“ figurkami. A vedle domácích betlémů tu najdeme i slavné veřejné kousky, které umí překvapit, co všechno šlo vytvořit. Třeba Krýzovy jesličky v Jindřichově Hradci jsou považované za největší mechanický betlém na světě a Proboštův betlém v Třebechovicích pod Orebem je národní kulturní památka, celodřevěný a obrovsky propracovaný.

Je to kus tradice, který je k nezaplacení

Jestli máte doma starý dřevěný betlém po prarodičích, možná to není jen obyčejná vzpomínka na dětství, ale i kus hodnotného řemesla. A i kdybyste ho nikdy neplánovali prodat, stojí za to se na něj podívat trochu jinýma očima. Je to kus historie, který vypráví o době, kdy se ctilo dobré řemeslo. Tak nebo tak, bych se poradil s odborníkem. Třeba zjistíte, že vám na půdě leží něco, co nikdo nepoužívá a přitom se za to dá zaplatit měsíční nájem.