Nenápadný film z roku 1966. Tvářil se jako komedie, skončil ale zakázaný po celé zemi

U některých filmů nevíte hned od začátku, o co se jedná. Na první pohled se to může zdát jako třeba velká romantika nebo zábavná komedie, ale s každou další minutou zjišťujete, že je smysl filmu úplně někde jinde. Přesně to v sobě skrývá jeden starý film. Je sice plný satiry a komediálních prvků, ale jeho hlubší téma nese důležitou myšlenku. 

Filmů, které mají hlubší přesah, ale na první dobrou to nejde hned vidět, je více. Nejčastěji se schovávají právě za komediální a satirické prvky. Tímto způsobem se jejich tvůrci snaží hlavní myšlenku podat tak, že celý problém svým způsobem ve filmu zesměšní. Každý tak nemusí pochopit, o co přesně ve filmu jde.

Zakázané filmy

V minulém století, ve kterém převládala propaganda a určitá ideologie, nebylo ničím neobvyklým, že i filmový obsah podléhal přísné cenzuře. Spousta snímků, které nesplňovaly určité požadavky a názory, byla jednoduše zakázána. Spousta z nich se na filmový trh vrátila teprve po úpadku komunistického režimu v roce 1989.

Tyto filmy měly také svůj specifický název, říkalo se jim trezorové filmy. Jednalo se o filmy, které mezi roky 1969–1989 byly zakázány právě komunistickou vládou. Slovo trezor v tomto případě znamená metaforické místo, na které byly tyto snímky odkládány. Nejčastěji se jednalo o filmy, které dle komunistů mohly způsobit politickou nestabilitu. 

Přitom se uvádí, že žádný konkrétní trezor nebo místo, kde se tyto filmy odkládaly, vůbec neexistovalo. Údajně je představitelé komunistické strany dávali někam na police nebo do skladu. Filmy nebyly nijak označeny, aby nikdo nevěděl, co v nich je. Žádný konkrétní trezor se zámkem tedy neexistoval.

Proces cenzury

Cenzura probíhala v těchto letech v rámci filmového průmyslu s určitými postupy. Byla vykonávána předběžně ve fázi dohledu nad scénářem literárním i technickým. Další fáze cenzury probíhala při posuzování pracovní verze filmu a také i verze definitivní před uvedením filmu do distribuce.

„Cenzura v krátkém období od ledna do srpna 68 byla zrušena, ale v rámci filmového průmyslu cenzura vždycky fungovala – bylo to o nějaké míře vyjednávání na rovině dramaturgů jednotlivých skupin, vedení strany, Ústředního výboru Komunistické strany Československa, vedení Československého státního filmu…,“ řekla v jednom z rozhovorů publicistka Jindřiška Bláhová.

K prvnímu návratu trezorových filmů do kin se začaly úřady připravovat již 29. listopadu roku 1989, tedy velmi krátce po úpadku režimu. Československý ústav v té době uvolnil zhruba deset trezorových filmů. Patřily mezi ně například tituly Skřivánci na niti, Ucho, Ezop, Archa bláznů, Smuteční slavnost, Den sedmý, osmá noc.

Některé filmy, které se do kin a na obrazovky vrátily po roce 1989, ještě nebyly ve finální verzi, a tak se třeba teprve začalo pracovat na jejich dokončování nebo případné rehabilitaci. V letech 1990–1991 se do kin uvedlo v premiéře či obnovené premiéře přibližně 50 trezorových filmů.

Komedie se skrytou myšlenkou

Mezi zakázanými filmy se také objevila komedie z roku 1966 s názvem O slavnosti a hostech od režiséra Jana Němce. Navzdory tomu, že ze začátku byl tento snímek kritizován ze všech stran, nejdříve nepatřil k zakázaným titulům. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl film zakázán na mnoho let. 

V příběhu filmu můžeme sledovat nevinné dialogy, které ve skutečnosti odkazují ke zrůdnostem komunistického režimu. Jelikož je snímek zabalený do humoru, satiry a také hádanek, může si jej divák interpretovat vícero způsoby. Hlavní myšlenkou je však poukázání na absurditu komunistické vlády.