Babička mi řekla, jak slavili Nový rok. Dělali věci, které dnes zní úplně šíleně

Kdyby si člověk měl vybrat začátek roku čistě podle pocitu, jen těžko by sáhl po 1. lednu. Uprostřed zimy, kdy je venku tma, chlad a příroda spí, to zní spíš jako datum zapsané v úřední knize než symbol nového startu. Jenže právě to se nakonec stalo. Z návyků a různých povídaček vznikly tradice, které dnes bereme jako nesmysl.

Proč slavíme Nový rok právě 1. ledna? Dlouho to tak vůbec nebylo. Ve starých civilizacích se nový rok řídil především přírodou a vesmírnými tělesy, především Sluncem. Zlom přinesl Řím, kde se kalendář začal řídit i státní správou, a 1. leden se postupně prosadil jako praktické datum. Status oficiálního prvního dne roku mu pak dal Julius Caesar reformou kalendáře. Později se přidal gregoriánský kalendář, který opravil odchylky juliánského, a 1. leden se stal tím „správným“ začátkem i pro velkou část Evropy.

Svátky ďábla

Církev z toho ale dlouho radost neměla. Nový rok spadal do období Vánoc a svátků, které vrcholily až Třemi králi, takže bujaré oslavy působily jako rušivý pohanský zvyk. Až časem se to zlomilo a v 19. století už se začaly formovat oslavy, které by nám byly povědomé. Střílelo se z děla, zvonily zvony, lidé si přáli štěstí a postupně se tenhle městský zvyk přelil i na venkov, který si ho upravil po svém.

Oslavy, které byly víc povinností než zábavou

Jenže zatímco dnes si Nový rok spojujeme hlavně s půlnocí, přípitkem a volnem, dřív to bývalo mnohem přísnější. V domácnostech se řešilo, co se smí a nesmí, protože se věřilo, že první den rozhoduje o celém roce.

Zeptal jsem se své babičky a její odpověď mě dostala. Přípravy totiž začínaly už několik dní předem. Uklízelo se, protože vstupovat do nového roku v nepořádku mělo přinést smůlu. Někde se třeba varovalo před zametáním, aby člověk „nevymetl“ štěstí. A do toho byly další zákazy. Nevynášet odpadky, nepůjčovat věci ani peníze, nedělat těžkou práci, netvářit se nešťastně a podobně. Kdo by si dnes dobrovolně hlídal, jestli se smí pověsit prádlo nebo jestli je bezpečné dojít si pro něco k sousedovi.

Jídlo mělo vlastní pravidla a často šlo o tradici, která se držela proto, že to někdy někdo jen tak vymyslel. Vařila se čočka nebo hrách, protože to mělo zajistit hojnost a dostatek financí. Naopak drůbež byla nevhodná, protože štěstí mohlo „uletět“. A ryby? Ty byly tabu z jiného důvodu. Štěstí by mohlo „uplavat“. Vepřové naopak symbolizovalo postup kupředu, protože prase rypákem ryje dopředu. Zní to úsměvně, jenže kdo by riskoval, že si zadělá na prázdnou peněženku jenom proto, že si nedá čočku.

Prvorepubliková magie

První republika převzala spoustu venkovských zvyků a zároveň milovala symboliku. A některé rituály působí z dnešního pohledu až nesmyslně.

Třeba věštění pomocí lití olova patřilo k oblíbeným praktikám. Roztavený kov se nalil do vody a z tvaru se hádalo, co přijde. Koruna znamenala bohatství, podkova štěstí. Podobně se věštilo z jablek. Rozkrojilo se napříč a hvězdička slibovala zdraví, křížek naopak smůlu.

Do toho se řešil i první návštěvník. Ideální byl muž, často se dokonce věřilo, že žena jako první příchozí může být špatné znamení. Někteří lidé si schovávali mince pod talíře nebo do kapsy, aby zajistili finanční stabilitu. A půlnoc se doprovázela hlukem, světlem a rámusem. Petardy, zvony, svíčky, pochodně, všechno mělo zahnat zlé síly a přivolat nový začátek. Na venkově se navíc koledovalo, ve městech se rozjížděl zvyk posílat novoroční přání.

Největší šílenost, kterou už neznáme

A pak tu byla jedna opravdu jedinečná věc, kterou bychom dnes nejspíš považovali za čirý výstřelek. Takzvané ometačky. Skupinky žen chodily s peroutkou a ometaly pece a kamna, aby se hospodyni po celý další rok nic na plotně nepřipalovalo. Představa, že vám 1. ledna někdo zaklepe na dveře a chce vám preventivně „ometat sporák“, je dnes skoro absurdní a ťukali bychom si na čelo. Jenže když nejde ovládat budoucnost, snažíme se ji aspoň pojistit tradicemi.

Něco přežilo dodnes. Jenže velká část těch starých novoročních pravidel se vytratila. Možná i proto, že to byly tradice, které člověka spíš svazovaly, než aby ho bavily. A čočka, která měla zajistit bohatství, se tak postupně přesunula z kategorie „musíš“ do kategorie „když si vzpomeneš“.

Zdroje: Reflex.cz, plus.rozhlas.cz, kladenskelisty.cz