Husákovy děti na tomhle vánočním cukroví vyrůstaly. Dnešním dětem by k němu rodiče nedovolili ani přivonět

Když se člověk dnes s někým baví o tom, co se u nich doma peklo na Vánoce, většinou padnou klasiky jako linecké nebo vanilkové rohlíčky. Jenže každý, kdo vyrůstal v osmdesátkách, moc dobře ví, že tehdejší vánoční stůl měl ještě jednu specialitu. Něco, co se objevilo na každém talířku, mizelo rychleji než bramborový salát a děti to dokázaly sníst na posezení. Právě tahle pochoutka má dnes pověst něčeho, co by moderní rodiče nejspíš raději vyhodili do koše, než aby to dali svým dětem ochutnat.

Tehdejší doba byla jiná. A i když se na ni rádi vzpomínáme s nostalgií, v kuchyni to rozhodně nebylo lepší než dnes. Minimálně ne zdravější. Máslo bylo nedostatkové, o kvalitní kakao se vedly skoro bojové nájezdy do Tuzexu a cukroví se peklo z toho, co bylo. Vznikla tak směsice jednoduchosti, improvizace a tvrdé snahy udělat dětem radost. A přestože se na některé recepty zapomnělo, jeden z nich přežil dodnes, i když v úplně jiné podobě.

Příprava Vánoc byla kvalitnější než suroviny

Pokud někdo pamatuje socialistické vánoční přípravy, ví, že nešlo o žádné vytříbené suroviny, vařilo se a peklo se, ale jen z toho, co takzvaně dům dal, nebo spíš, co dal obchod. Dnes by si rodiče sedli na zem, kdyby viděli seznam ingrediencí, ze kterých se tahle slavná sladkost dělala.

Základem byla bílá hmota, která rozhodně neměla nic společného s máslem. Používal se měkký margarín, který měl vzdáleně připomínat máslo, ale při doteku se roztékal tak rychle, že člověk raději pracoval s těstem u otevřeného okna. Do toho se přidávaly levné piškoty rozemleté na prášek. Byly tak drobivé, že se při otevření sáčku rozlétly po celé kuchyni, ale tehdy nikoho nenapadlo hledat něco kvalitnějšího, protože by zkrátka nepochodil.

Co by v receptu nesmělo chybět

Další kapitolou samo o sobě bylo kakao. Dnes člověk sáhne po holandském kakau a složení moc neřeší, jenže v osmdesátkách taková kvalita nebyla, takže se používala napodobenina kakaa. Mělo ostrou chuť, pachuť jakési hořké mouky a když se přidalo do těsta, vytvořilo barvu, která připomínala spíš bláto po dešti než něco, co patří do cukroví. A nakonec cukr. Ten se sypal bez rozmyslu, protože právě on měl zakrýt všechno, co by mohlo prozradit, že suroviny nejsou zrovna výstavní kvality.

Do téhle směsi se pak přidávala ještě kapka rumu. Ne kvůli chuti, i když i ta byla součástí kouzla, ale hlavně proto, že měl těsto aspoň trochu zpevnit. Vznikla hmota, která se tiskla do formiček, a když se povedla, držela tvar. Když se nepovedla, rozpadla se ještě předtím, než ji člověk přenesl na tác. Přesto to bylo něco, co děti milovaly víc než jakýkoliv druh cukroví, protože to bylo velmi sladké s nádechem hořkosti.

Otravný hmyz, ale moc dobré cukroví

Teprve teď, když je recept znovu připomenutý, se dá říct nahlas, že jde o vosí hnízda. Jenže to, co dnes děláme z kvalitního másla, jemného kakaa a výběrových piškotů, mělo tehdy úplně jinou podobu. Byla to kalorická bomba, která se rozpouštěla při doteku a zanechávala mastné prsty, ale přesto ji chtěl každý. To se ale nezměnilo. Byl to symbol toho, jak se lidé dokázali radovat z mála, jak dokázali udělat radost dětem i v době, kdy se toho v obchodech moc nenašlo.

Dnešní rodiče si sice potrpí na kvalitní suroviny, méně cukru a krásné fotografie na sociálních sítích, ale tehdy to vůbec nebylo potřeba. Stačil malý hnědý mastný úl, který voněl po rumu a cukru, a děti měly pocit, že právě začaly opravdové Vánoce.

A možná právě proto na ni Husákovy děti vzpomínají s takovou láskou, i když by dnešní potomkům nedaly ochutnat ani drobeček. Klasická vosí hnízda nahradila jiná z lepších surovin, a i když to už možná není to co bývávalo, tak je tahle laskomina pořád stejně oblíbená i v moderní podobě. Nicméně, na kolik způsobů se dneska hnízda dělají, to kdejakou babičku donutilo hlavou kroutit.

Zdroje: toprecepty.cz, novinky.cz, Médium.cz