Obří úleva pro sváteční jedlíky: Velikost talířů ve starších filmech napovídá, proč dřívější generace netrpěly nadváhou

Když si dnes pustíte film pro pamětníky nebo jiný oblíbený český film staršího data, vedle hereckých výkonů vás do očí praští ještě jedna věc. Přestože se na plátně všichni ládují knedlíky, omáčkami a bůčkem, všichni jsou štíhlí jako lunt. Jak je možné, že Adina Mandlová nebo oblíbené postavy z Pelíšků vypadají jinak než průměrná populace čekající dnes ve frontě u pokladny?

Při sledování českých filmů, ať už mluvíme o prvorepublikovém Kristiánovi nebo o normalizačním snímku Pelíšky, nejednoho diváka chtě nechtě napadne jedna myšlenka ohledně stravování. Ačkoliv jídlo ve filmech hraje významnou roli, třeba v Postřižinách se jídlo doslova uctívá, v Pelíškách se řeší noky a kachna, ve filmech s Vlastou Burianem se to hemží tučnými husami, jak je možné, že tehdejší společnost netrpěla nadváhou?

Záhada filmových hostin a chybějících kil

Celé roky nás odborníci na výživu krmí teoriemi o tom, že dříve se lidé více hýbali. To je jistě pravda, chyběla auta a na pole se nejezdilo traktorem s klimatizací, ale to nevysvětluje fenomén městských paniček z 30. let, které trávily čas v kavárnách, nebo úředníků, kteří seděli celý den v kanceláři. I ti byli štíhlejší než jejich dnešní následníci. Musí v tom být něco jiného. Něco, co omezovalo příjem energie bez nutnosti stahovat aplikace do mobilu.

Když se pozorně zadíváte na scénu štědrovečerní večeře v Pelíškách, vidíte rodinu Šebkových a Krausových, jak se cpou k prasknutí. Vypadá to na obrovské hody. Vizuálně máte pocit, že ti lidé snědli porci pro dřevorubce. A v tom je právě ten háček, náš mozek totiž při sledování filmu, stejně jako v běžném životě, neposuzuje množství jídla absolutně, ale relativně. Porovnáváme jídlo s okolím. A právě servírování se za posledních padesát let radikálně změnilo. Filmaři nevědomky zaznamenali důkaz o tom, jak se změnilo naše vnímání normální porce.

Optický klam, který mate celé generace

Pokud bychom se dnes vrátili v čase a navštívili restauraci v roce 1939, pravděpodobně bychom odešli s pocitem, že nás někdo ošidil. Ve filmech to není na první pohled patrné, protože když už, tak kamera zabírá detaily plného talíře. Chutě nám tak dělá kopec bramborového salátu, řízek přes půlku talíře, nebo omáčka, která téměř přetéká přes okraj talíře. Jenže když se na talíře a mísy podíváte zblízka, zjistíte, že poměr velikosti hercovy ruky a nádobí, ze kterého jí, nesedí s tím, jak to vidíme doma na stole. Není to tím, že by herci měli obří ruce. Je to tím, že předmět, na kterém leží oběd, je výrazně menší, než si jsme ochotni připustit. A právě v tom spočívá ten trik, který tehdejší populaci držel zkrátka, aniž by o tom věděla.

Skutečný viník odhalený v rekvizitáři

Dostáváme se k jádru věci. Tou nenápadnou věcí, kterou vidíte v každém filmu od Kristiána po Pelíšky a která stojí za tajemstvím štíhlosti, je průměr talíře. Zatímco dnes koupíte talíře o průměru 28 až 32 centimetrů, v dobách starých filmů byl standardní průměr talíře 23 až 24 centimetrů. To se může zdát jako zanedbatelný rozdíl pár centimetrů, ale v ploše kruhu a v objemu jídla to hraje naprosto zásadní roli.

Když se podíváte na slavnou scénu s noky v Pelíškách, všimněte si servisu. Připadá vám jako typický cibulák? Ano, ale když se zaměříte na jeho velikost zjistíte, že je o dost menší než talíř, z kterého obědváte vy. Když na takový talíř naložíte dvě naběračky omáčky a čtyři knedlíky, talíř je beznadějně plný. Jídlo přetéká přes okraje. Když byste stejné množství jídla dali na svůj moderní talíř, měli byste pocit, že porce je ošizená.

Matematika hubnutí našich předků

Tento fenomén má i svůj odborný název Delboeufova iluze. Jde o optický klam, kdy se stejný kruh (v našem případě porce jídla) jeví jako větší, pokud je obklopen menší kružnicí (okrajem malého talíře). Ve filmech tak vidíme postavy, které dojedí do posledního drobečku a jsou spokojené. Jejich mozek dostal signál „snědl jsi plný talíř“. Fyzicky ale přijali o zhruba 30 % méně kalorií než my, když si naplníme náš talíř po okraj, abychom dosáhli stejného vizuálního uspokojení.

Pokud tedy babička snědla k obědu plný talíř, snědla reálně o stovky kalorií méně než její vnučka, která si také dá jen jeden talíř. Za rok to dělá rozdíl několika kilogramů čistého tuku. Takže, pokud tedy chcete vypadat jako Oldřich Nový nebo Nataša Gollová, možná nemusíte měnit jídelníček. Stačí vyměnit servis na ten po babičce.

Zdroj: YouTube.com, prokondici.cz, csfd.cz, medium.seznam.cz