Pohádka našeho dětství by dnes neprošla. Diváci by si stěžovali a rodiče volali sociálku

Zatímco ve skutečném životě se smyčka kolem toho, co je a není přípustné, utahuje čím dál pevněji, o Vánocích sedáme k televizím a s nostalgií hltáme příběhy, které by dnes přes schvalovací komise prostě neprošly. Milujeme je, citujeme je, ale kdyby se jejich scénáře napsaly teď, v roce 2026, producenti by je smetli ze stolu dřív, než byste řekli „švec“.

Téma fyzických trestů je v naší společnosti momentálně třaskavinou číslo jedna. Dokazuje to i novela občanského zákoníku, která od letošního roku v Česku definitivně postavila tělesné trestání dětí mimo zákon. A zatímco rodiče i odborníci stále debatují, kde leží hranice, legislativa nastavila nulovou toleranci k plácnutí i třeba k rákosce. Jenže když pak zapnete televizi, běží tam pohádka, ve které se spravedlnost netrestá u soudu, ale přímo pohádkovým nástrojem. Takže, ač na jedné straně úzkostlivě chráníme děti před jakýmkoliv náznakem agrese, na straně druhé jim pouštíme filmy, ve kterých je výprask prezentován jako to nejlepší možné řešení problému.

Když spravedlnost nosí rákosku a zákon mlčí

Asi hádáte správně, že tou filmovou pohádkou je Obušku, z pytle ven!. Film z roku 1955, který režisér Jaromír Pleskot natočil na motivy pohádky Kouzelné dary od Karla Jaromíra Erbena, je z dnešního pohledu vlastně instruktážním videem o tom, jak vzít zákon do vlastních rukou. Ladislav Pešek v roli dobráckého muzikanta je sice prototypem lidumila, který se rozdělí o poslední kůrku chleba, ale finále celého příběhu je postaveno na násilí. A ne na ledajakém.

Kouzelný předmět totiž tak dlouho mlátí hospodského, až ten padne vyčerpáním a bolestí. V letošním roce, kdy se začíná řešit každé nevhodné slovo, působí scéna s létajícím obuškem, který mydlí Josefa Beyvla hlava nehlava, jako z jiného vesmíru. Přitom už v době premiéry v padesátých letech scéna nebyla všem po chuti. Dobová kritika tehdy filmu vyčítala, že je scéna výprasku zbytečně krutá a naturalistická. Animátor Karel Mann, který pracoval pod vedením Jiřího Trnky, totiž odvedl až moc dobrou práci. Ten obušek není jen kus klacku, má i mimiku. Mračí se, a vypadá jako vzteklý agresor.

Původně to měl vyřídit trpaslík

Zajímavé je, že tahle kontroverzní „mlátička“ ve filmu vůbec nemusela být. Původní tvůrčí záměr byl úplně jiný. Z pytle neměl vyskakovat naštvaný kyj, ale malý chytrý trpaslík. Ten měl zjednat pořádek spíše vtipem nebo kouzly, jenže v procesu výroby se od trpaslíka upustilo. Proč, to už se dnes přesně nedozvíme, možná to bylo technicky náročné nebo se možná zdálo, že pořádný výprask bude lepší řešení.

Tragédie ve stáji

Když přimhouříme oko nad násilím na hospodském, co by určitě dnes ještě neprošlo, jsou podmínky při natáčení se zvířaty. Zatímco na plátně vidíme roztomilého oslíka, který třese ušima a sype dukáty, realita na place ve Sněžném na Vysočině byla drsná a skončila smrtí. A to naprosto zbytečnou. Filmaři totiž měli ustájeného filmového osla v těsné blízkosti páru koní. Jedné noci se v oslovi probudily přírodní pudy a začal se dobývat ke kobyle ustájené vedle. Druhý kůň, hřebec, se lekl a splašil se. V úzkém prostoru se vzepjal a nešťastně se nabodl na železnou tyč. Kvůlu zraněním muselo být zvíře druhý den utraceno.

Přesto všechno má ale film své kouzlo. Pešek byl profesionál každým coulem a mimo záběry si získal srdce místních dětí. Malý Ladislav Švanda, který si ve filmu zahrál komparz a vydělal si víc než jeho táta v továrně, vzpomínal, jak jim Pešek v místní cukrárně kupoval kila malinových bonbonů. Byla to jiná doba. Obušku, z pytle ven! je jejím dokonalým otiskem. Dnes už bychom takový film asi nenatočili.

Zdroje: seznamzpravy.cz, idnes.cz, iprima.cz