Odborníci vybrali nejkrásnější slovo světa. Češi ho říkají denně, ale netuší jeho kouzlo
Kdo by čekal, že obyčejné trojslabičné slůvko dokáže někomu zlepšit celý den? Řeknete ho prodavačce v obchodě při placení, zašeptáte partnerovi, když vám ráno udělá kávu a napíšete ho kamarádovi za půjčené auto. Právě tenhle zdánlivě obyčejný výraz lingvisté z celého světa prohlásili za nejkrásnější. Důvod vás možná překvapí, nebo ani ne.
Češi si toto slovo vypůjčili z němčiny, kde „denke“ znamenalo něco úplně jiného, tedy myslet. Když tenkrát někdo nemohl oplatit laskavost penězi nebo službou, vyjádřil aspoň „uznanou mysl“, tedy že si o dárci myslí hezké věci.

Český rozhlas k vysvětlení trefně použil slova etymologa Václava M., podle kterého bylo poděkování původně slibem, že si budeme o člověku pamatovat něco dobrého. Podstata slova se nezměnila ani dnes. Když řeknete upřímné „děkuji“, druhý člověk intuitivně cítí, že ho máte rádi.
Proč nás toto slova dokáže zahřát u srdce?
Minulý týden jsem viděla, jak se slečna v metru usmívala od ucha k uchu, protože jí staříček poděkoval za uvolněné místo. Mozek totiž na upřímné poděkování reaguje vyplavením endorfinů, těch samých hormonů, které cítíme při sportu nebo když jíme čokoládu. Lidé, kteří si večer připomenou tři příjemné okamžiky dne, usínají snadněji. Není divu, vždyť kdo si před spaním vybavuje hezké chvíle místo starostí, má klidnější mysl.
Pražská lingvistka Pavla Chejnová před třemi lety rozeslala podle Akademie věd ČR dotazníky třem stovkám lidí. Ptala se jednoduše: jak děkujete v různých situacích? Výsledky byly následující. Ve formálních situacích používáme „děkuji“, s kamarády „díky“ nebo „dík“, někteří z nás dokonce „děkan“.
Ale co když má někdo poděkovat za opravdu velkou věc, třeba za záchranu života? Tady došlo k obměně slovníku. Lidé úplně přestávají používat slovo „děkuji“. Místo toho říkají: „Jsem vám zavázán/a“, „Nikdy vám to nezapomenu“ nebo „Jste můj anděl strážný“. Jako by podle nich prosté „děkuji“ na tak silné emoce nestačilo.

„To nestojí za řeč“
Ještě kurioznější je, jak Češi přijímají poděkování. Většina to automaticky bagatelizuje frázemi jako: „To nic“, „Byla to maličkost“, „To nebyl žádný problém“. Jedna respondentka napsala: „Když mi někdo děkuje, červenám se a nevím, kam se podívat.“ Jako národ jsme obecně známí tím, že neumíme přijímat komplimenty a ani slova díků.
Problémem dnešní doby je, že podle mnohých děkování ztratilo tak trochu duši a význam. Říkáme „díky“ do telefonu, zatímco hledáme klíče. Píšeme „děkuji“ do e-mailu a současně kontrolujeme Instagram. Možná si teď říkáte, jaký je problém v tom, že děláme víc věcí najednou, zejména pokud jste Blíženec. Inu, mechanické opakování slov postrádá sílu, kterou má upřímné poděkování.
Experti na komunikaci radí jednoduchou věc: zastavit se, podívat se druhému člověku do očí a opravdu si uvědomit, za co děkujeme. Teprve pak má „děkuji“ tu magickou sílu, kterou si nejkrásnější slovo světa jistě zaslouží.
Změna začíná už u pokladny
Americký psycholog pro změnu polovině účastníků dal za úkol večer napsat tři věci, za které ten den děkovali. Druhá polovina si zapisovala denní starosti. Po měsíci byla první skupina výrazně spokojenější, zdravější a optimističtější. Možná zní pateticky, ale svět by se dal změnit jednoduše. Stačilo by začít skutečně vnímat drobné laskavosti. Třeba když vám někdo podrží dveře, když se na vás prodavačka usměje nebo když řidič tramvaje počká na dobíhajícího cestujícího.
Slovo „děkuji“ si zaslouží titul nejkrásnějšího slova světa jako nikdo jiný. Ne kvůli tomu, jak zní, anebo jaký je jeho původ, ale čistě kvůli tomu, co dokáže v lidech vyvolat.