Film, který má Oscara, ale „běžný mozek“ ho nepochopí. Kdo nemá IQ nad 120, ztratí se v něm už po 5 minutách

Některé filmy se nedají sledovat jen tak na půl oka, když po náročném dni sedíme na gauči. Takové snímky totiž stojí na vědě, fyzice, astronomii a na složitých teoriích, které jen málokdo chápe do hloubky. Většinou vyžadují naši 100% pozornost, soustředění a ochotu přemýšlet o tom, co se vlastně odehrává na plátně. Jen málokterý režisér se odváží natočit film, který diváka vyloženě nutí zapojit mozek a vymyká se typickému hollywoodskému standardu, kde vládne jednodušší lineární vyprávění. Přesto se jeden takový našel. 

A právě takový film se v roce 2014 objevil v kinech: snímek, který si okamžitě vysloužil pověst jednoho z nejsložitějších a zároveň nejlepších filmů všech dob.

Vesmír a osud lidstva

Ve velkolepém díle Christophera Nolana se řeší nejen mezihvězdné cestování, ale i otázky lidské existence, lásky a přežití. Příběh sleduje bývalého pilota NASA Coopera, fantasticky ztvárněného Matthew McConaugheyem, který je povolán k misi, jež má zajistit nový prostor pro lidskou rasu. Země je na pokraji kolapsu a jedinou nadějí je cesta skrze červí díru u Saturnu. To, co začíná jako vědecko-fantastické dobrodružství, se postupně mění v lidské drama o vztahu otce a dcery, plynutí času a černých dírách.

Film se opírá o reálné vědecké teorie, na jejichž správnost dohlížel slavný fyzik Kip Thorne, nositel Nobelovy ceny za fyziku. A právě proto nelze snímek konzumovat jako běžné sci-fi. Vysvětlení časové dilatace, pohybu v blízkosti černé díry či existence jiných dimenzí je tu podáno tak, že divákům s chutí přemýšlet spadne brada. Pro ty ostatní se ale může jednat o dvě a půl hodiny velmi zmateného chaosu.

Proč je film tak složitý

Důvod, proč má pověst „filmu jen pro chytřejší“, tkví v jeho kombinaci vědeckých konceptů a emocionální roviny. Divák musí v průběhu filmu pochopit alespoň základní principy fungování vesmíru a času, aby mu děj dával smysl. Právě tato náročnost způsobila, že na internetu vznikly desítky až stovky videí a esejí, které film rozebírají doslova scénu po scéně.

Na YouTube najdete podrobná vysvětlení fyziky, komentáře vědců, ale i nadšených diváků, kteří se snaží ostatním přiblížit, co Nolan a Kip Thorne vlastně zamýšleli. Existují dokonce hodinové dokumenty, které vám vysvětlí jen to, co znamenají jednotlivé scény, což dokazuje, že Interstellar není jen tak nějaká obyčejná podívaná.

Ocenění a reakce

Film si vysloužil smršť nominací a ocenění, včetně Oscara za nejlepší vizuální efekty. Odnesl si také řadu nominací za kameru, hudbu i zvuk, a přestože nevyhrál ve všech kategoriích, stal se okamžitě kultovním. Reakce diváků byly z počátku rozporuplné: jedni jej považovali za největší sci-fi epos století, jiní kroutili hlavou, že je příliš složitý a že se v něm ztratili. Nakonec však mezi československými filmovými nadšenci utržil fantastických 85 % a vysloužil si 16. příčku mezi nejoblíbenějšími filmy vůbec.

Kdo za ním stojí? 

Za celým projektem stojí režisér s velkým R, Christopher Nolan, který má na kontě tituly jako Memento, Počátek, trilogii o Temném rytíři nebo loňský oscarový snímek Oppenheimer. Jeho rukopis je nezaměnitelný a naprosto jedinečný. Svá díla staví na složitých strukturách, fascinací časem, realitou a velký důraz klade také na hudbu. Co se týče samotného natáčení, například v Interstellaru lpěl na tom, aby se nepoužívaly počítačové efekty a zelené plátno, ale aby byl film natočen v reálných podmínkách. Díky tomu produkce kvůli jedné scéně zajistila obrovské pole kukuřice, které pak po natáčení skutečně sklidila a prodala.

Epická hudba

Když už byla řeč o hudbě, velkofilm takového formátu nemohl doplnit nikdy jiný než Hans Zimmer. Ten dokázal vytvořit hudební kulisu, která je nejen epická, ale i nesmírně emotivní. Její hlavní složkou jsou varhany, které dodávají vesmírným scénám monumentalitu a jsou tak intenzivní, že z toho divákovi naskočí husí kůže.

Filmy, které vás nechají v úžasu

Pokud vás Interstellar zaujal, rozhodně byste měli sáhnout po dalších náročnějších sci-fi, které kladou důraz na vědu a filozofii. Kultovním předchůdcem je samozřejmě Kubrickova 2001: Vesmírná odysea, stejně tak stojí za zmínku Tarkovského Solaris nebo novější Příchozí Denise Villeneuva. Všechny tyto snímky mají společné to, že sice nejsou pro každého, protože vyžadují aktivního diváka, ale co vám můžeme slíbit je, že po jejich zhlédnutí zůstanete v němém úžasu a rozhodně obohacení.

Zdroje: cs.wikipedia.org, en.wikipedia.org, csfd.cz