„Ošklivý“ stůl, který kdysi kazil obýváky. Dnes má cenu přes 200 tisíc a senioři ho mají stále doma

Dnešní článek je vlastně spíš příběh. Příběh psacího stolu. A možná také článek o lidské nedůvtipnosti, zbrklosti, neuvážlivosti či jak to nazvat. Až dočtete do konce, dočtete-li, možná najdete to správné slovo vy sami. Důsledkem nedostatku rozvahy byla v tomto příběhu lítost nad finanční ztrátou. Ale jak známo – pozdě bycha honit.

Jak čtenáři vyprávět o stole? Každý z vás má svou vlastní zkušenost a nezdá se, že by zrovna stoly byly tématem, o němž by si lidé chtěli povídat, natož o nich číst. Tento příběh jsem však našla na síti Reddit a zaujal mě. Jednak proto, že se sama zajímám o některé vintage produkty. Za druhé si myslím, že by mohl nabádat vás čtenáře k opatrnosti při vyhazování starých předmětů. Jsou tu totiž dychtiví sběratelé, kteří jsou ochotní zaplatit neuvěřitelné částky za některé starožitnosti či starobylé výrobky.

Dům, který měl víc, než se na první pohled zdálo

Pokusím se vám tedy převyprávět příběh jednoho mladého manželského páru, který se se svou nerozvážností svěřil sociálním sítím. Mladí manželé Šárka s Františkem čekali první dítě. A rozhodli se, že se potomek narodí do jejich vlastního domku. Pořídili si tedy starou nemovitost k rekonstrukci. Cena byla hodně příznivá, a to proto, že se starý majitel neobtěžoval s vyklizením nemovitosti. Avšak v prodejní ceně to zajímavě zohlednil.

A to se Šárce a Františkovi líbilo. Pozvou kamarády a rodinu, dům vyklidí za pár dní a pak může klidně půl roku probíhat rekonstrukce. Všechno se včas stihne, aby robátko přišlo do vlastního nového pokojíčku. Z domu se rozhodli vyházet úplně všechno. Však to víte: mladá rodina chce žít v novém a hlavně moderním. A v domku to vypadalo jak v ošklivém muzeu věcí, které už nikdo nechtěl. Zašlé koberce, nábytek, který snad pamatoval první republiku. A ohavný starý těžký psací stůl, který zabíral skoro půl místnosti, působil dojmem, že ani pavouci by do něj nevlezli.

Zbyly jen zdi a podlahy…

Domluveno a akce mohla započít. Každý den se do sběrného dvora odvážela spousta vybavení. Samozřejmě, že nemovitost opustil i starý psací stůl. A ještě si vyslechl spoustu chlapských nadávek při nakládání. Nevzhledný, nemoderně zaoblený – no, naprostý výsměch estetice. A ještě ke všemu pořádně těžký! Kdo by to chtěl…

Manželé měli s každým dalším odvozem pocit, že se dům znovu nadechuje. Že se zbavuje minulosti, aby mohl začít nový život. Čistý a moderní. Takový, jaký si vysnili. Vyklízelo a odváželo se asi týden a dům byl připravený na nástup řemeslníků. Pak uběhlo pár měsíců a rekonstrukce byla hotová. A povedla se.

A rodina se stěhovala do nového…

Dům byl krásný, světlý, moderní. Betonová stěrka, černé kovové prvky, sklo, jednoduché linie. Všechno nové. Všechno čisté. Jako z katalogu. A do té krásy přišel nový rodinný příslušník. Přes půl roku si v domě žila rodinka jako v bavlnce. Maminka Šárka se zaběhla ve všech mateřských povinnostech rychle a sem tam jí zbyl i nějaký ten čas si odpočnout a vychutnávat si nový domov.

A ten se jí po nějaké době začal zdát nějak fádní. Jako by domu chyběla duše. A postupně se k jejímu názoru přiklonil i manžel…, no, spíš ho ukecala. Ale závěr byl takový, že by jejich minimalistický nábytek mohla vkusně doplnit nějaká starožitnost. A začali prohlížet inzertní weby s příslušným sortimentem. Pomýšleli na nějakou komodu, barovou skříňku či něco podobného. A tady už ti důvtipnější z vás asi tuší, jak to dopadlo.

Stůl, který se vrátil jako bumerang

Na jednom inzertním webu narazili na psací stůl. Starý, oblý, masivní, s povědomou barvou. Byl to přesně ten typ, jaký před řadou měsíců vyhodili. Ne podobný, ale úplně stejný. Jednalo se o práci architekta Jindřicha Halabaly z 30. let minulého století ve funkcionalistickém stylu, což Šárka s Františkem samozřejmě tehdy nevěděli. A když se dočetli, že majitel požaduje 220 tisíc korun, krve by se v nich nedořezal. Kdyby tehdy víc uvažovali, mohl jejich stůl, kterému věnovali sotva jeden pohled, zaplatit část rekonstrukce. Kdyby…

Psací stůl, který skončil ve sběrném dvoře, se později vrátil; ne fyzicky, ale jako facka osudu. A oni ho měli doma pod rukama! Vlastně jim patřil, protože ho koupili i s domem. A takhle promarnili příležitost. Jenže tenkrát viděli jen velký zašlý kus nábytku, který se nehodil do jejich představ o moderním zařízení. Viděli jen minulost a té se chtěli zbavit. Viděli staré, které nepatří do nového začátku.

Pozdní lítost: než vyhodíte staré předměty, poraďte se s odborníkem

Teď už jistě víte, proč jsem se chopila tohoto tématu. Mezi obyvatelstvem je spousta starých, starožitných a starobylých věcí, které mohou mít nedozírnou hodnotu. Nezbavujte se jich bez rozmyslu, jako to udělali tito manželé. Těm tahle lekce přišla draho: navíc jim totiž došlo, že mohli vyházet i další hodnotné kousky a nějaký čas se tím určitě trápit budou. Inu, možná jsme až příliš posedlí vším novým, i když to možná postrádá kvalitní materiály i řemeslnou zručnost.