Scéna, kterou miluje celé Česko už od roku 1999. Ve skutečnosti je to úplný nesmysl

Jsou filmové momenty, u kterých i ten největší divácký naivka ví, že to, co se děje na obrazovce, nedává logický smysl. Přestože ale víme, že to v reálném životě takhle prostě nefunguje, stejně nás to baví. Film je pro nás mnohdy prostředkem k úniku, fantazií a jiným světem. I proto mu odpouštíme spoustu věcí, které nejsou úplně jedna ku jedné s realitou.

V romantických komediích ženy běhají po městě na jehlových podpatcích celé hodiny a nejsou zpocené, ani je nebolí nohy. V kriminálkách stačí jedna špatná fotka z veřejné kamery, pár kliknutí a detektiv během minuty zvětší odraz v oku kolemjdoucího tak, že přečte SPZku auta z druhé strany ulice. A akční filmy? Tam nevíme, jestli dřív žasnout nad nesmrtelností hlavního hrdiny nebo množstvím explodujících aut letících vzduchem, která nikdo neřeší.

Je to nesmysl, ale baví nás to

Jedním z nejlepších příkladů ze zahraničních akčních trháků je série John Wick. Ten se sice pyšní reálnými bojovými technikami, tvrdým tréninkem v rámci příprav na roli a faktem, že hlavní hrdina musí například přebíjet zbraň a nemá „neomezený zásobník“, jako tomu u jiných filmů bývá.

Jenže i u téhle franšízy se tvůrci nevyhnuli absurdnostem, které dělají z filmu chvílemi spíš komediální fantasy než akční film. V průběhu všech dílů schytá Wick několikrát náraz autem v plné rychlosti. Ten by v reálném světě znamenal minimálně hospitalizaci a několik měsíců rehabilitací, jenže ve filmu vstane, oklepe se, jako kdyby se nic nestalo a bez škrábnutí odchází. U těchto scén se nelze nepousmát, ale i přesto mu to nejen tolerujeme, ale i odpouštíme. Je to elitní zabiják a, nebojím se říct, superhrdina, takže u takových kousků zvládneme přivřít oči a prostě se bavíme.

Legendární scénu zachránil filmový trik

Takovými nesmysly se nepyšní jen zahraniční velkofilmy. I u nás máme pár scén, které sice naprosto popírají fyzikální realitu, ale stejně jsou naše oblíbené. Největším příkladem, který zná snad každý, je legendární scéna se slovy „Maršal Malinovskij“. Po těchto slovech jistě už všichni víte, co přesně mám na mysli. Ano, je to slavná scéna, na kterou se těšíme každé Vánoce a bez ohledu na to, kolikrát jsme ji viděli, pokaždé nás to pobaví. Hlavně tedy výraz Simony Stašové, která v tu chvíli vypadá, jako kdyby byla v upřímném šoku, co se Donutilovi povedlo za kousek.

Trik sám o sobě není úplně nereálný. Plivání ohně známe spíš z cirkusového světa, kde je to sice riskantní, ale pro diváky velmi atraktivní disciplína. Základem je vytvořit z nějaké hořlaviny jemnou mlhu a tu rozprášit pusou přes plamen. Nejde o žádné kouzelné hoření dechu, ale vlastně o vcelku jednoduchou mechaniku: palivo je v ústech, člověk ho vyfoukne jako aerosol a ten chytne od zdroje ohně.

Takhle to opravdu nefunguje

Proč se však legendární scéna z Pelíšků tak zásadně vymyká realitě? Tak v prvé řadě, když se pije zapálený panák, hoří hlavně výpary nad hladinou. Oheň je tedy jakoby venku, ne v tekutině. Jakmile by se tedy člověk opravdu napil něčeho, co ještě hoří, riskuje popálení rtů, sliznic a v horším případě i vdechnutí plamene, z čehož může být už opravdová polízanice. A v druhé řadě aby vůbec vznikl takový souvislý plamen, potřebovali bychom mít zdroj v ústech, nikoli v žaludku, odkud ho Donutil vydechl.

V čem je trik?

Na závěr vám prozradím, kde je s tím slavným plamenem pravda. Opravdu nedošlo k žádnému polykání ohně, ale za Donutilem se v tu chvíli krčil člen štábu, který přes zapalovač stříknul lak na vlasy, což vyvolá přesně tento efekt. Když budete hodně pozorní, možná si všimnete malého kousku stínu, který naznačuje, že zdroj plamene je až za hlavou a nejde přímo z úst. Kamera, střih a správný úhel udělaly z jednoduchého triku legendu a u toho by to mělo i zůstat. Takže pokud vás někdy napadne hrát si s přáteli na „draky“, vězte, že tohle je chuťovka spíš pro ostřílené profíky z filmové branže.

Zdroje: news24.com, atlas.centrum.cz, medium.seznam.cz, en.wikipedia.org, idnes.cz