Plastová hračka, kterou chtělo každé dítě za socialismu. Dnes se prodává za 235 000 Kč

Za hračku z osmdesátých let zaplatili sběratelé 235 000 korun. Za plyšáka s palcem v puse dvacet tisíc. A za figurku, kterou mělo doma skoro každé dítě v Československu, se na Aukru běžně objevují cenovky v řádu tisícikorun. 

Za socialismu panoval v hračkářstvích mnohem větší klid než dnes, protože tam nebylo moc z čeho vybírat. Co se dostalo na pult, zmizelo rychle, a kdo přišel pozdě, odcházel s prázdnou. Výběr byl omezený a hračky se kupovaly s vědomím, že musejí vydržet ideálně několik generací. 

Právě odolnost a kvalita zpracování jsou důvody, proč se tyto věci zachovaly v takovém stavu, za který jsou sběratelé ochotni platit. Poptávka po zachovalých kouscích z dob ČSSR rok od roku roste, což se zákonitě odráží na cifrách, které se objevují v aukcích.

Opička? Medvídek? Ani jedno

V osmdesátých letech existovala hračka, u které nebylo zcela jasné, co vlastně zobrazuje. Měla kulatý obličej, trochu opičí, trochu medvědí, velké oči a palec opřený o pusu. Mončičák, originálně Monchhichi, japonský výtvor firmy Sekiguchi z roku 1974, byl v tehdejším Československu luxus, na který se čekalo a za kterým se chodilo do Tuzexu. 

Za socialismu přišel na zhruba sto korun, což bylo tehdy dost na to, aby si to rodiče dobře rozmysleli. Dnes byste za tutéž stovku z bazarového Mončičáka nekoupili ani jeden špinavý prst. Slušný zachovalý kus s krabičkou startuje na dvou tisících a pokud máte doma nějakou limitovanou variantu, sběratelé za ni zaplatí klidně patnáct až dvacet tisíc.

Do Československa se dostal oklikou přes Maďarsko, tedy s pár lety zpoždění za japonským a německým trhem. Dnes tento plyšák zažívá comeback. Samozřejmě jej nekupují děti, kupují ho jejich rodiče. Nebo rovnou prarodiče. Mončičák se stal sběratelským kouskem pro dospělé, kteří si ho kdysi v Tuzexu nestačili pořídit a teď si to vynahrazují. 

235 000 korun za plastovou hračku

Kdyby vám někdo v osmdesátých letech řekl, že plastová tatrovka z Českého Dubu bude jednou stát víc než solidní ojetý automobil, asi byste se zasmáli. Přesto se model nákladního vozu Tatra 813 od zaniklého českodubeňského družstva Dubena v aukci v květnu 2024 prodal za 235 000 korun. 

Pravda, tahle tatrovka nebyla ledajaká. Měla výkyvné nápravy, sklopnou korbu a detaily, které jiný výrobce v takové velikosti a provedení nikdy nenabídl. Zachovalost a originalita obalu dotáhly cenu tam, kde je. Ale i bez téhle mimořádnosti se tatrovky a jiná plechová či plastová vozidla z ČSSR pravidelně prodávají v řádu desítek tisíc.

Igráček, Merkur a spol.

Limitovaná sada Tří králů se vydražila za více než 22 000 korun a i standardní soupravy Igráčku v dobrém stavu mají na Aukru cenovky kolem čtyř až pěti tisíc. Figurka vyráběná od roku 1976 je tedy očividně stále v kurzu. Stavebnice Merkur se sice také stále vyrábí, ale originál z dob socialismu a nový kus z regálu hračkářství jsou dvě naprosto odlišné věci.

Za kompletní starou sadu v dobrém stavu se na bazarech a v aukcích pohybujete klidně od tisíce do deseti tisíc korun a výše. Hodně záleží na tom, jestli jsou všechny dílky a návod pohromadě. 

Výdělek není samozřejmostí

Rozbité autíčko bez kol a se ztracenou korbou má samozřejmě jinou cenu než kousek, který vypadá, jako by ho nikdo ani nevzal do ruky. To dá rozum. Méně logické, a přitom naprosto pravdivé, je to, že krabička od hračky může být cennější než hračka samotná. Sběratelé za originální papírový obal s dobovým potiskem platí zajímavé částky.

Vzácnost hraje stejně velkou roli jako stav. Malé série, zaniklí výrobci, neobvyklá provedení, to všechno jsou věci, za které sběratelé připlácejí bez mrknutí oka. Myslete na to, že starou hračku se nikdy, pokud ji chcete prodat, nevyplatí upravovat.

Amatérský zásah je kolikrát pořádný průšvih, který docílí maximálně toho, že hračku zase můžete vrátit na půdu, nikoliv s ní vyrazit do aukční síně.

Zdroje: chosuntoys.com, poznatsvet.cz, aukro.cz, idnes.cz