Konečně je to tady. Po 100 letech se vrací poklad české kultury, premiéra už 16. dubna

Když se mluví o české kultuře, většinou se vytahují velká jména. A ještě větší instituce jako Národní divadlo, Barrandov, Česká filharmonie. Jenže naše umělecká tvorba nestojí jen na hercích z masa a kostí. Tvoří ji i ti, kteří mají místo páteře dřevěnou tyčku, místo ega provázky a místo hvězdných manýrů trpělivé vodiče za zády. Jedna z českých nejživějších tradic totiž doslova visí na niti.

Ano, loutky. A i když se zdá, že dnes ustoupilo loutkářství do pozadí, bývaly doby, kdy jsme byli loutkovou velmocí. A možná pořád jsme, jen jsme si toho kvůli digitální tvorbě přestali všímat.

Tři králové českého loutkářství

Kdyby existovala česká loutkářská Svatá trojice, seděli by v ní tihle pánové: Josef Skupa: duchovní otec Spejbla a Hurvínka; muž, který nejen naučil dřevo mluvit, ale přidal mu i humor. Jiří Trnka: jeho loutky znají i lidé, kteří si původně mysleli, že dřevění herci patří jen dětem. Břetislav Pojar: mistr pohybu, který naučil loutky chodit, padat, smát se i mlčet tak, že tomu člověk rozuměl.

Dnes se zdá, že loutkoherectví už není, co bývalo. V televizi se místo dřevěných hrdinů prohánějí digitální postavičky. Ty sice mají dokonalé obrysy, ale něco jim chybí. Duše. Loutky se stáhly zpět do divadel, jako by pro ně byl svět venku příliš rychlý, příliš hlučný a málo poetický.

Kluk, který nestárne

A zatímco některé loutky nám dávno vymizely z paměti, jedna postavička dodnes čile vzdoruje času. Malý kluk z lipového dřeva a s velkýma ušima. Přežil válku, socialismus, kapitalismus i digitální revoluci. Hurvínek. Josef Skupa ho vytvořil v roce 1926, takže letos slaví ty nejkulatější narozeniny. A s ním i jeho věrní parťáci: Spejbl, Mánička, paní Kateřina a pes Žeryk.

Hurvínkovy příběhy však nejsou určeny jen dětem. Skupa a jeho následovníci tvořili i pro dospělé. Třeba legendární inscenaci Spejbl a město hříchu. Ta je plná nejen humoru, ale i satiry, kterou by děti ještě nedokázaly pochopit. Hurvínek je zkrátka univerzální: děti milují jeho rošťárny, dospělí jeho ironii a řízný dospělácký humor.

Kultura na niti

Kdo vyrůstal v 70., 80. nebo 90. letech, ví, že Hurvínek byl v televizi neustále. Jeho příběhy se nejčastěji vysílaly v rámci Večerníčku. Dnes už ho na obrazovce skoro nevidíme; Déčko sem tam něco odvysílá, ale není to jako dřív. Zato v divadle! Tam je Hurvínek doma. Hraje se skoro denně a na několik měsíců dopředu je vyprodáno. To je důkaz, že skutečné loutky nestárnou.

Možná jsme si v posledních letech zvykli, že kultura musí být velká a hlučná. Tak nějak po americku. Ale česká kultura je často nejkrásnější tam, kde je nejtišší. V malých divadlech. V dřevěných tvářích, které se smějí i bez mimických svalů. V hlasech, které znějí zpoza paravánu, ale přesto nás zasáhnou přímo do srdce. Hurvínek nám připomíná, že kultura je i to, co drží na niti. A že žádná duše, ani ta z lipového dřeva, se nedá naprogramovat.

Spejblovi míří do kin

Kdybychom letos na Hurvínka se Spejblem zapomněli, bylo by to smutné. Sto let existence se má oslavit. Však se také bude slavit velkolepě: do kin za pár dní přijde film Hurvínkova cesta do Tramtárie. Jde o zfilmování divadelní inscenace z roku 2003, která se drží na repertoáru už dvě desetiletí a stále baví děti i rodiče. Režie se ujal Vojtěch Frič, autory původní hry jsou Denisa Kirschnerová a Martin Klásek.

Film byl doplněn dynamickým střihem a zvukovými efekty, aby se divadelní kouzlo přeneslo i na filmové plátno. Tak nezapomeňte: Hurvínek a jeho dobrodružství v kinech od 16. dubna 2026. Je to vlastně krásná myšlenka: vzít loutky, které patří na jeviště, a pustit je do kin, kde se obvykle prohánějí superhrdinové, co denně zachraňují svět. Hurvínek však mezi nimi bude působit jinak. Trochu potrhlý, trochu drzý, ale neodmyslitelně patřící k české kultuře.

Zdroje: Spejbl-Hurvínek, MediaGuru, Wikipedie