Tahle „pohádka“ nám v dětství zavařila psychiku. Dnešním dětem by z ní hráblo, my u ní usínali
Tahle pohádka byla naším každovečerním uklidněním. Děti, které vyrůstaly v 80. letech, ji milovaly, dneska už by takovou pohádku dětem někdo jen tak nepustil. Rodiče se bojí, že by z toho jejich děti mohly mít nějaké trauma. Pojďte se podívat, jak se proměnilo vnímání téhle nostalgického pohádkového vyprávění. A proč se toho dneska děti bojí?
Tehdy v 80. letech nebyl výběr televizních kanálů tak bohatý, jako je třeba dnes. a nejoblíbenější částí večera všech dětí té doby byl večerníček. Všichni ho hltali a těšili se na něj každý jeden den. Oblíbeným z večerníčků pak byly i Příběhy včelích medvídků, které děti držely přilepené u obrazovek s neochvějnou pravidelností. Dneska je to ale všechno jinak, vnímání i citlivost dětí a rodičů se posunula, a Včelí medvídci jsou dneska takřka traumatizující záležitostí ke sledování. Natož aby je pak rodiče svým ratolestem pouštěli těsně před spaním. Co je ale na Příbězích včelích medvídků tak děsivého? To se pokusíme odhalit v následujícím článku.
O čem jsou?
Příběhy včelích medvídků jsou tradičním českým Večerníčkem. Jsou vytvořeny pomocí loutek a zpracovávají vyprávění z předlohy Evy Košlerové. Jedná se o příběh dvou čmeláků, kteří společně se svou maminkou žijí na pohádkové louce. Na svých dobrodružstvích potkávají nové přátelé, rozličný hmyz, ale i nástrahy, kterým je lepší se obloukem vyhnout. Ti starší z nás si rozhodně pamatují postavy jako lučního koníka, brouka Kvapníka a další. Zní to samozřejmě jako absolutně nevinná dětská zábava, která se musí všem líbit a nemůže nikomu uškodit.
A v zásadě tomu tak i je, jenže vizuální zpracování a některé dílčí scény mohou působit opravdu děsivě. Především pak s časovým odstupem, když si jako dospělí vlastně uvědomíte, co se tehdy před vašima dětskýma očima na televizní obrazovce odehrávalo.
Co je na tom děsivého?
Říká se, že dneska by rodiče šíleli a svým dětem by takovou pohádku nepouštěli. Ale proč? Vzpomeňte si třeba na takového Pučmelouda, který nám teď možná přijde jako normální postava, ale dětské vnímání vidí obrovského brouka s děsivým a výhružným obličejem, jehož jediný cíl je sežrat malého Čmeldu a Brumdu. Dneska nám to možná přijde trochu legrační, ale vzpomeňme si, jak nás jeho naháněčky malých čmeláků děsily.
Když k tomu připočteme trochu temné loutkové zpracování, mohl by to někdo vnímat jako čistý horor. A co třeba takový pavouk, který chytá jiný hmyz do sítí a vězní je tam. Některé scény jsou vyloženě na tolik děsivé, že malým dětem způsobovaly noční můry. Samotné loutky jsou navíc taky moc hezké, když se krásně nasvítí a používají se ve veselých scénách. Pokud tomu ale dodáte trochu napětí a stínů, máte rázem hrůzu nahánějící hmyz.
Proč by rodiče volali psychologa?
Dnešní pohádky, filmy a obecně spousta věcí, které jsou určení pro děti jsou značně „jemnější“ než dříve. Ne snad, že bychom se dříve snažili naše děti nějak vyloženě děsit a působit jim nějaká traumata. Jenom byly tehdejší pohádky možná trochu více přímočaré a nebály se zaobírat i složitějšími tématy. A to nemusíme mluvit pouze o scénách s pavoukem či Pučmeloudem. Trochu zarážející jsou i scény, kde po létě Včelí medvídci nalézají květiny na místech, kde zemřeli jejich hmyzí kamarádi, kteří se nedožili jara. Dnes mají rodiče o své děti možná větší strach a možná jsou až příliš opatrní. Na druhou stranu. Kdo z nás neměl v určitém věku z nějakých pohádek špatné sny nebo dokonce noční můry. Myslím, že příliš mnoho nás nebude.
Zdroje: csfd.cz, veselepohadky.cz, fdb.cz
