Česko má jednu z nejkrásnějších pohádek na světě. Byla natočena teprve nedávno a mohla by získat Oscara

Natáčení se táhlo tak dlouho, že by to spoustu štábů dávno vzdalo. Tvůrcům naštěstí nechyběla trpělivost ani šikovná ruka. Výsledek díky tomu nevypadá jako další průměrný animák plný počítačových efektů. Místo toho je tu kladen důraz na poctivou loutkovou práci, jakou u nás už skoro nevídáme.

Po úspěších typu Myši patří do nebe nebo Život k sežrání přichází další kousek dokazující, že loutky mají v našich srdcích pořád své místo. Loutkový snímek Pohádky po babičce vznikl jako mezinárodní koprodukce Česka, Slovenska, Slovinska a Francie. 

Čtyři režiséři ze čtyř států spojili síly, aby vytvořili devadesátiminutovou antologii inspirovanou knihou Arnošta Goldflama. Goldflam napsal předlohu O nepotřebných věcech a lidech a právě on také v českém znění daboval dědečka. Na karlovarské projekci se dokonce ukázal s loutkou dědečka v náručí. 

Příběh plný smutku i naděje

Tři sourozenci přijíždějí navštívit nedávno ovdovělého dědečka. Babička dětem vždycky večer vyprávěla pohádky, děda to ale ještě nezvládá, bolest ze ztráty je moc čerstvá. Malá Zuzanka se proto rozhodne vymyslet pohádky sama, a to z náhodně vybraných slov z babiččina slamáku, stejně jako to dělávala jejich babička.

Mluvit o smrti v dětském filmu může znít riskantně. Možná právě proto ale funguje lépe než většina současných dětských filmů. Smrt je téma, kterému se děti dřív nebo později stejně nevyhnou. Naštěstí to není film, který by dětem něco vysvětloval násilím. Přesto se jim snaží otevřít oči a naučit je, že smrt je součástí života každého z nás. 

Děti se vydávají na magickou cestu ukazující, jak jim vyprávění pomáhá zvládat životní výzvy a zároveň najít útěchu. Pohádka se nebojí být smutná, ale zároveň nabízí naději.

Desetiletá dřina se vyplatila

Od podpisu smlouvy s Arnoštem Goldflamem až po uvedení v kinech uplynulo celých deset let. Na projektu pracovalo 16 animátorů, přes 150 profesionálů z různých oborů a samotné natáčení trvalo zdlouhavých 457 dní.

Stop-motion animace je nesmírně náročná technika. Každý snímek vytváříte ručně, pohnete loutkou o milimetr, vyfotíte, zase pohnete. A tak pořád dokola. Výsledek ale stojí za to. Dílo zaujalo i mě, a to rozhodně nejsem fanda animovaných loutkových pohádek. Loutky tady nicméně vypadají úžasně, kulisy jsou propracované do nejmenších detailů a celé to na vás dýchne tou správnou pohádkovou atmosférou.

Na pohádkách se podíleli čtyři režiséři, David Súkup, Patrik Pašš, Leon Vidmar a Jean-Claude Rozec. Zvládnout spojit práci čtyř týmů ve čtyřech zemích nebylo jednoduché, ale produkce to nakonec ustála. I když si asi umíme představit, jak náročné to bylo, mimo jiné kvůli jazykové bariéře.

Emotivní zážitek pro celou rodinu

Reakce diváků jsou většinou velmi pozitivní. Rodiče oceňují, že film nenabízí jen prázdnou zábavu, ale přináší i nějaký ten přesah. Děti se baví, dospělí si odnesou pořádnou emocionální jízdu. „Pohlazení na duši mezi těmi ukřičenými animáky,“ napsal jeden z diváků.

Najdou se ale i kritičtější hlasy. Někteří vytýkají, že pohádky znějí, jako by je vymyslelo šestileté dítě. No a co, vždyť o to tak nějak šlo. Zuzanka je v příběhu malé děvče a její pohádky logicky obsahují naivitu dětské fantazie. Tvůrci s tím očividně počítali, takže se nejedná o chybu, anebo o něco, co bychom měli pohádce vyčíst.

Jiní chválí, že film nedotahuje všechny pointy do konce. Život také nemá všechno nalinkované a jeden jasně stanovený konec. Film to respektuje a nenabízí umělé uzávěry tam, kde by to nebylo přirozené. 

Má film šanci na Oscara?

Jestli film opravdu osloví i zahraniční akademiky, ukáže až čas. Pohádky po babičce ale mají rozhodně co nabídnout. Film citlivě zpracovává univerzální téma ztráty, nabízí nádhernou vizuální stránku a je výsledkem mezinárodní spolupráce několika evropských států. Takže je tu velká šance, že by si Pohádky po babičce přeci jen nějaké to ocenění odnést mohly.

Zdroje: pro-kulturu.cz, totalfilm.cz, csfd.cz