Stačí 10 vteřin. Pokud vás někdo pozdraví tímhle způsobem, chce před vámi vzít nohy na ramena

Někdy se pozdravíte s člověkem, kterého znáte, ale celý okamžik působí tak podivně odměřeně, že přemýšlíte, co se stalo. Ať už jde o rychle utroušené „čau“, pohled někam přes vás nebo gesto, které působí spíš jako odmítnutí než jako pozdrav. Tělo mluví jasněji než slova.

Jenže abychom tomu opravdu porozuměli, je dobré vědět, že zdvořilosti nejsou jen nějaké společenské ornamenty. Jsou to signály. A ve světě pozdravů panují mnohem větší rozdíly, než by se mohlo zdát.

Když pozdrav není univerzální

Pozdrav má dokonce svůj mezinárodní den 21. listopadu. Ten vznikl v roce 1973, paradoxně v době, kdy svět řešil izraelsko-palestinský konflikt a kdy dva američtí studenti chtěli ukázat, že slova mohou být silnější než zbraně. Možná to zní naivně, ale něco na tom je.

První slovo totiž nastavuje atmosféru celému setkání. I u nás se pozdravy vyvíjely. Dnes dominují „ahoj“, „čau“ a „nazdar“. A přitom každý má jiný původ. Ahoj pochází z námořnického „a hoy“, čau z italského „ciao“, které znamenalo „jsem tvůj služebník“, a nazdar je čistě český pozdrav z dob sbírek na Národní divadlo. Daleko hlubší význam mají samotná gesta, tón hlasu nebo způsob, jakým k člověku přistoupíme.

Gesta mohou klamat i ty nejzkušenější

Gesta jsou totiž univerzální řečí. A zároveň jsou zrádná. V jedné zemi znamenají něco milého, jinde mohou být urážkou. Obyčejné mávnutí rukou, které u nás znamená „ahoj“, může jinde znamenat vážný problém.

Palec nahoru jako „dobrá práce“ je například ve Středomoří dokonce neslušné gesto. Zkřížené prsty, které Češi používají pro štěstí, jsou ve Vietnamu naprostým tabu. Gesto „pojď sem“ může být v Japonsku symbolem smrti. Když se budete snažit v Ghaně někoho odehnat, naopak půjde k vám. A známé vítězné „véčko“ má v Británii vulgární význam, pokud je otočené hřbetem ruky dopředu. Zkrátka stejné gesto, jiný svět a tak i jiný význam.

To všechno krásně ukazuje, že neverbální komunikace je často mnohem složitější než samotná slova. Ale stejně tak nám pomáhá rozpoznat, když něco není v pořádku. Možná to znáte: někoho potkáte, pozdravíte a hned je jasné, že se s vámi nechce bavit. Nejde o to, že by vás ignoroval. On technicky pozdraví. Jenže gesto je tak rychlé, strohé a odtažité, že máte pocit, že by byl nejraději neviditelný.

Poznáte to už i mávnutím ruky

Typické je, když člověk mávne rukou takovým tím ledabylým, úředním způsobem. Ani na okamžik se nezastaví, hlavu pootočí stranou a tělo pokračuje dál. Je to pozdrav, který není pozdravem. Někdy se k tomu přidá rychlý pohled na telefon, hluboké nadechnutí jako únik nebo dokonce výraz, který říká: „Prosím, ať se s ním nebo s ní nemusím dál bavit.“ Zní to krutě, ale každý to někdy udělá. I my.

Přitom stačí tak málo. Upřímný pozdrav má otevřenou řeč těla, oči na vás na pár vteřin spočinou, ruka jde nahoru přirozeně a tón hlasu je klidný až nadšený. U lidí, kteří se vám chtějí vyhnout, naopak tělo couvá ještě dřív, než promluví. Všimnete si sevřených rtů, krátkého pohybu ruky, která se zastaví v půli cesty, nebo úskoku, který působí trochu jako útěk. A právě tohle všechno často rozhodne rychleji než samotné slovo „ahoj“.

Každý podvědomě víme, kdy o nás ten druhý stojí

Psychologové říkají, že při prvním kontaktu vyhodnocujeme gesta druhého během dvou až tří vteřin. Zbytek mozku se pak řídí tímto instinktem. Někdy je ten signál úplně nevinný – člověk spěchá, nemá náladu, řeší práci. Ale jindy je to zcela vědomé vyhýbání se tomu druhému. A přiznejme si to, všichni dokonale poznáme, kdy o kontakt druhý člověk nestojí.

Možná je to dané tím, že jsme národ, který není tak otevřený, proto si dáváme pozor na gesta. Proto forma pozdravu může snadno naznačit, zda o nás člověk stojí nebo ne. Pokud je chladný, odtažitý nebo doprovázený gestem, které by jinde znamenalo „drž si odstup“, pak je to jasné. A vy to poznáte do deseti vteřin. Někdy i dřív.

Zdroje: zoom.iprima.cz, dvojka.rozhlas.cz, wikipedia.cz